Bystroushaak's blog / Czech section / Ostatní / Algoritmus hledání programátorské práce 2021/4

Algoritmus hledání programátorské práce 2021/4

Několik kamarádů a také bývalých kolegů mělo dotazy nad metodologií, kterou v současnosti přistupuji k hledání programátorské práce. Protože mám za sebou měsíc a půl s několika desítkami pohovorů, rozhodl jsem se sepsat zkušenosti do popisu jakéhosi "algoritmu", který mi poměrně dobře funguje už asi čtyři roky.

Předpoklady

Tenhle text je psaný z mého osobního pohledu, a jako takový má následující předpoklady;

  1. Mám nějakou zkušenost a set znalostí, které vím že umím prodat. Vím že jsou firmy, které to chtějí a jsou ochotny za to platit. Z toho plyne:
    1. Pokud hledáte první práci, nebo ..
    1. Děláte něco esoterického či špatně měřitelného, jako třeba umění, nebo management, některé kroky vůbec nemusí a nejspíš taky nebudou fungovat.
  1. Mám dostatečnou peněžní zálohu / časový předstih, abych si mohl dovolit chvíli hledat.
  1. Hledám obecně a neucházím se o konkrétní firmu. Když se budu chtít dostat třeba do Google a bude to moje vysněné zaměstnání, tak zde popsaný algoritmus nebude fungovat.
  1. Tenhle celý text je o hledání práce v IT oboru.

Samozřejmě všechno zde uvedené je čistě subjektivní, není to úplné, můžou existovat jiné strategie a přístupy. Pro další obory to může být místy dokonce úplně škodlivé.

Je poměrně těžké o tomhle psát a přitom neznít povýšeně, nebo jako že chci ostatní poučovat. To opravdu nebylo cílem a zvažoval jsem kvůli tomu, že tenhle text nikdy nezveřejním, a jen ho pošlu privátně lidem, které to zajímalo. Chtěl jsem prostě předat svoje mentální modely v nějaké ucelené formě, abych to nemusel vysvětlovat pořád dokola. Obecně si myslím, že to muže udělat spíš víc dobra a některým lidem pomoct, tak jsem to nakonec publikoval, ale k textu je třeba přistupovat rezervovaně.

Zde popsaný algoritmus se skládá ze sedmi kroků.

Krok 1; Psychologická příprava

Jedna z věcí, které jsem se během posledních pár let naučil je dívat se sám na sebe jako na korporaci o jednom zaměstnanci, který je zároveň ředitelem a jediným akcionářem.

Tohle se může zdát jako hrozná blbost, ale co se mé zkušenosti týče, vede to na psychologický hack, kde přestávám sám sebe vnímat skrz zkreslený subjektivní pohled, a vnímám se místo toho s určitým odstupem. Díky tomu se jednodušeji odstiňují emoce, taky to vede na větší racionalitu ohledně požadavků, ale i k posunu ohledně vnímání vlastní hodnoty (v kladném smyslu).

Taky to naučí člověka odložit ego. V místech kde bych si to jinak bral osobně, to nyní můžu brát jako kdybych byl zaměstnanec placený ve firmě za hledání práce pro mojí sebe-korporaci. Takže si věci neberu osobně, protože je rozdíl mezi mnou, a sebe-korporací, ve které pracuji. Když mi někdo zhejtuje životopis, nehejtuje mě, ale část firemní prezentace. Je to tedy zpětná vazba ke změně, ne útok na mě. Když nevyjde pohovor, prostě neproběhla business transakce a nedošlo k uzavření smlouvy. Není to že jsem se jim nelíbil a nemají mě rádi.

Pár příkladů:

První práce

Když jsem se poprvé ucházel o zaměstnání po skončení studií, poslal jsem (mimo jiné) životopis do nějaké firmy na pražském Krejcárku, byl pozvám na výběrové řízení s HR a absolvoval jsem hodinový pohovor. U pohovoru panovala přátelská atmosféra, na všechny otázky jsem odpověděl a celkově jsem odcházel s dobrým pocitem.

Cestou zpět domu jsem si představoval, jaké by to asi bylo tam pracovat. Když mi přišla zpráva o tom že jsem byl odmítnut, tak ačkoliv jsem nechtěl a částečně s tím počítal, vyvolalo to ve mě emoce. Vždyť to přece šlo tak dobře, tak jaktože to nevyšlo? Bylo mi přece naznačeno, že jsem se jim fakt líbil a že se určitě ozvou!

Proč to nevyšlo dodneška nevím, ale je to úplně irelevantní. To co se mezi námi odehrálo nebyl přátelský pokec, bylo to filtrování HR, které skončilo business rozhodnutím mě nenajmout. Z jejich strany v tom nebyly žádné emoce. Z mé strany byla hloupost předpokládat, že když mám z pohovoru dobrý pocit, tak to něco znamená.

Co se skutečně odehrálo; dva business subjekty zkusily jestli se potká nabídka a poptávka a nakonec neuskutečnily transakci. Nic podstatného. Správná reakce byla prostě iterovat přes nabídky práce dál, nikoliv řešit co jsem asi udělal blbě. Zpětně bych se sám nenajmul už jenom kvůli tomu že bych musel dojiždět přes hodinu a lokální zaměstnanec bude stabilnější.

Malá firma

V jedné malé firmě jsem se cítil jako doma. Poměrně dobře jsem si rozuměl s nadřízeným, i s kolegy. Dělali jsme spolu několik mimo-firemních aktivit, jako třeba lezení na lezecké stěny, občas nějaké to setkání v hospodě, a tak podobně.

Celkově jsem věděl, že se můžu spolehnout na kolegy, a kolegové (doufám) věděli, že se můžou spolehnout na mě. Když bylo třeba něco udělat, tak jsem to vnímal osobně a klidně zůstal déle a pracoval na tom, abych to dotáhl. Nebo když byl nějaký průser (který jsem nezpůsobil, jinak by to byla samozřejmost), tak jsem se hodně angažoval, snažil se to vyřešit, vnímal jsem to osobně, jak kdyby mi třeba z baráku upadla omítka a já chci přece aby náš barák byl hezký a všechno fungovalo, i když to není můj problém.

Po nějaké době jsem dostal nabídku jiné práce, za přibližně dvojnásobné peníze. Přesto jsem nějakou dobu váhal, protože mi kolegové přirostli k srdci. Když jsem pak dal výpověď, můj šéf zkoušel zcela nepokrytě spektrum psychologických manipulací zaměřených tímhle směrem. Jak pro ně bude těžké najít za mě náhradu. Jak pro mě měl připravené zajímavé projekty. Jak by mi přidal, kdyby tohle a tamto.. Celkově celou dobu, co mi trvala výpovědní lhůta dával najevo projev zrady, dělal kolem toho různé vtipy na standupech a zkoušel mě opakovaně přesvědčit, přes mé odmítání, abych ve firmě zůstal.

Jediné, k čemu tohle vedlo byly emoce z mojí strany, kde jsem se cítil blbě. Cítil jsem se blbě, protože jsem měl pocit sounáležitosti s kolegy a že nechávám firmu ve štychu. Což je sice na nějaké úrovni pravda, ale na úrovni business subjektů; práce není rodina, člověk jí dělá za peníze, ne z dobré duše. Lidi přichází a odchází, to se děje pořád a je to normální a očekávané.

Pokud mě někdo psychologicky tlačí zůstat v situaci, kde být nechci, tak to není kamarád, ale člověk snažící se maximalizovat zisk firmy, případně minimalizovat práci kterou bude sám mít s hledáním nového člověka.

Benefity

Od určité doby je to jediné co mě zajímá jako benefit výše peněz, které na konci měsíce dostanu na účet. Stravenky? Různé slevy do lékárny? Díky, ale tohle si můžu koupit přímo, za peníze. Kvůli kterým chodím do práce. Pokud mi jedna firma nabízí kopec benefitů za třeba plácnu, 2 tisíce měsíčně, a druhá firma o 2 tisíce víc, tak chci vždycky peníze. Stejně tak třeba výmysly, jako kumbál plný žrádla, které firma jednou týdně dokupuje a zaměstnanci si z toho můžou brát co chtěj. To není benefit, ale psychologický hack abych zůstal v práci déle. Pokud budu mít peníze, můžu si všechno tohle koupit kdy se mi zachce a navíc asi i zdravější (typicky tyhle věci bývají různé cukrovinky).

Stejně tak různé bonusy k platu. Když mi někdo dřív na pohovoru tvrdil, že k zaměstnání je jeden roční plat navíc jako bonus, „což je přece skvělé, ne?“, měl jsem z toho pocit to je přece skvělé, ne? Někteří jdou tak daleko, že mi to přepočítali i přímo do platu a pak mě lákali na plat s přičteným bonusem, aby mi dali psychologickou vějičku.

Zkušenost ukázala, že to skvělé není. Bonusy nejsou plat navíc. Pokud mi chtěj dát plat navíc, chci ho mít jako plat ve smlouvě navíc. Ne jako bonus, který je typicky podmíněný výkonem týmu, výkonem firmy, ekonomickou situací ve světě, úspěchem prodejů obchodního oddělení, fází měsíce, náladou ve společnosti, globální pandemií a kdo ví čím ještě. Typicky ale věcmi, nad kterými nemám žádnou kontrolu.

Moje současná sebe-korporátní politika je, že tohle mě nezajímá. Beru to skutečně jako bonus, který kdybych dostal, tak je pěkný, ale vůbec nepočítám s tím že se to stane. Stejou šanci dávám třeba tomu že najdu u cesty balíček peněz, nebo že náhodně něco zdědím od strýčka, o kterém jsem ani nevěděl, že existuje. Pokud mám (viz dále) na výběr mezi firmou, která mi dá 10 tisíc měsíčně navíc jako bonus a firmou která mi dá o deset tisíc víc, tak automaticky vyhrává firma bez bonusu.

Bonus je tedy něco co mě příjemně překvapí, ale nepočítám s tím. Není to něco s čím ekonomicky plánuji svůj život. Zdůrazňuji to podruhé, protože znám spoustu lidí, kteří to dělají přesně naopak a pak se hroutí, že nebude na nájem/dovolenou/.., když nedostanou bonus.

Krok 2; Získávání nabídek práce

Jak už říká hlavní nadpis článku, tenhle blogpost je celý o hledání programátorské práce. Datum v nadpisu je tam schválně, aby bylo jasné že se to váže k současné situaci na trhu. Jak obecně vypadá současná situace na trhu programátorské práce?

Obecně se dá říct, že už mnoho let panuje nedostatek programátorů. Jinými slovy, je víc firem, které by potřebovaly programátory, než programátorů, kteří pro ně můžou dělat. Můj bratr mi před pár lety citoval nějakou statistiku, podle které v EU chybí cca 3 miliony programátorů. Nemám tušení jestli to pořád platí, nebo jestli to bylo fakt pravdivé a relevantně zpracované. Pravdou však je, že firmy poptávají víc lidí, než na trhu reálně je.

👉
Tahle situace se může během příštích let změnit, a pak tedy následující text a celý algoritmus nemusí být relevantní.

Tak tedy; ideální je téhle situace aktivně využívat. Což znamená přesunout se z v čechách docela běžné mentality „já posílám svoje CV všude možně“ do mentality „nechávám se oslovovat relevantními nabídkami, které dostávám od firem a agentur“.

👉
Toto samozřejmě nebude fungovat, pokud jsem úplný začátečník, či člověk s životopisem, který není na trhu žádaný.

Z čehož plyne, že to chce dobrý životopis. Jednak po grafické stránce (dělal jsem v několika firmách přísedícího na pohovorech a některé životopisy jsou fakt hrůza), ale hlavně samozřejmě po stránce obsahu. Relevantní jsou zkušenosti a technologie.

CV (životopis)

Zde se opět uplatní psychologický hack. Osobně jsem zastával určitou část mého života ke svému životopisu poněkud osobní přístup. Bral jsem ho jako svoje dílo, záleželo mi na jeho vzhledu, obsahu a tak podobně. Na všechno tam jsem měl názor.

Co je racionální přístup správného sebe-korporátníka? Outsourcovat tvorbu a validaci životopisu na ostatní. Přítelkyně. Kamarádi. Kolegové. Kdokoliv relevantní. Nechávám si životopis zkritizovat, nebojím se vyhodit věci, či přidat věci, které se mi zdají jako blbost, ale X lidí mi řekne že mají smysl. Provedl jsem a stále provádím testy na lidech ohledně toho co je relevantní a co není. Jak se jim životopis líbí. Co by změnili.

💡
Přestal jsem předpokládat, že vím co je a co není dobrý životopis, nebo že vůbec rozumím metrice, podle které to měřit. Outsourcoval jsem to na ostatní, ideálně lidi kteří dělají v oboru, ideálně ty co fakt pracují se životopisy.

Já jsem měl třeba prvně sekci se školama, pak nabídky práce, kde jsem se vykecával o tom co jsem dělal a na konci nějakou tabulku zkušeností s různými řidičáky, certifikáty, jazykovými dovednostmi a tak podobně. To celé česky psané.

Po kritice jsem životopis přestrukturoval tak, že je tam teď fotka, jméno, ičo, město, republika, sekce kde jsou vylistované jako nadpisy všechny moje práce, od kdy do kdy. Pod každou řádek obecného popisku toho klíčového co jsem dělal, ideálně jednou větou. Jeden řádek klíčových slov technologií. Další sekce školy, ale opět jeden řádek, žádné vykecávání se. Na další stránce stručná tabulka technologií, kde je jen to co fakt znám a s čím jsem dělal.

Všechno v angličtině, a pokud možno maximálně stručně. Nikoho nezajímá můj oblíbený sport, úspěchy na střední a další žvásty. Odkaz na portfolio výtvorů (tzn třeba github) se naopak skvěle osvědčil, i když jsem si myslel že je tam spíš navíc. Doslova jsem prošel několika interview a dostal nabídky práce jen mluvením o projektech na githubu, který si druhá strana otevřela z odkazu v životopisu na notebooku.

Snažím se přemýšlet nad psychologickými aspekty životopisu. Fotka se tam nedává abych ostatní oslnil svým vzhledem, ale protože chci aby mě ostatní mohli spárovat s životopisem, až budou mít na stole deset dalších a budou v nich hledat. Optimalizuji na černobílý tisk. Ne všude tisknou v barvě. Žlutá není vidět černobíle (světle šedá na bílé). Adresu emailu to chce krátkou, a ideálně nadiktovatelnou po telefonu, i když je špatná kvalita hovoru. Kamarád si třeba pořídil vlastní doménu s TLD .fyi, navíc ve tvaru ala mail@k4r3l.fyi. Hezké že? Schválně to zkuste někomu diktovat po telefonu (kolik lidí asi zapíše email@, místo mail@, kolik lidí zapíše správně TLD? „fji? Jaký fij?“ 1337 bylo cool před 20 lety. Mezi teenagery.). Telefonní číslo dávám s mezinárodní předvolbou, protože chci aby se dovolali lidi z ciziny.

Mám dobrý životopis? Nemám tušení. Přestal jsem na to mít názor. Životopis je pro mě něco jako reklama pro firmu; je důležitý, ale formát a vzhled nechávám tvořit relevantní lidi. Je subjektem refactoringu odborníky. Stejně jako nevím jak udělat nejlepší reklamu (jsem programátor, ne režisér reklam), tak nevím jak udělat nejlepší životopis. Pokud má někdo relevantní nápad a ostatní se na tom shodnou, upravuji to a netahám do toho ego, i když se mi to třeba na začátku zdá jako úplná blbost („fotka, k čemu fotka? já se nerad fotím“, „ale vždyť tam přece musím popsat co jsem všechno kde dělal a o čem byla ta práce, lidi to bude zajímat“).

Distribuce

Ideálně chci životopis někde vystavit, aby se sám distribuoval mezi lidi. Tedy ne k sobě na web na konec internetu, ale na LinkedIn. S veřejným profilem, aby to relevantní lidi našli přes mé konexe. LinkedIn ovšem sám o sobě nestačí, musí to být něco tisknutelného, co se zároveň dá posílat (emailem, ale i nahrávat file-uploadem přes webové formuláře).

💡
Nejlepší je, když se životopis šíří sám, jako myšlenkový virus. Lidi co jsou se mnou spokojení ho pošlou programátory hledajícím lidem z jejich okolí. Různí headhunteři si ho uloží do databází.

Z toho taky plyne, že chci formát, který všichni bezbolestně otevřou. To je v dnešní době PDF. Musí to být poslatelná věc (velikost, formát), a ideálně i s nějakým relevantním názvem.

Špatný název; cv.pdf

Proč? Blbě se ukládá na disk když jich máte víc se stejným názvem (což typicky recruiteři mají), a blbě se hledá, když ho chci někomu poslat, tedy když jsem třeba váš kamarád co vás chce doporučit. Nenuťte mě dělat si na to databázi.

Webové prezentace? Na jednu stranu se dobře posílají ostatním, a taky jsou automaticky updatované všem kdo si ho zobrazí, když to upravím. Na druhou stranu musím zajistit dostupnost. Když zapomenu zaplatit starý server, který jinak moc nepoužívám, myšlenkový virus se nešíří. Když mám prošlé SSL, virus se nešíří. Různí boti z toho sklízí různé emaily a telefony a tak podobně, a pak mi volají telemarketeři. CSS může působit za pár let hrozně, zobrazení na různých zařízeních / OS / browserech všelijak. Musím podporovat redirecty, pokud někdy překopu strukturu webu (stalo se mi mnohokrát). Někteří recruiteři to neumí pořádně uložit, resp. poznamenat do systému. Když se to samo šíří, tak se šíří jen reference na to co se má šířit, ne ta věc samotná. Někdy to padá do spamu, jen protože je to odkaz.

Kontakty s personálkami

Ač jsem k tomu byl zpočátku skeptický, je dobré udržovat vztahy s vybranými personálkami a recruitery. Jak poznat relevantní personálku / recruitera od těch nerelevantních? Podle toho mi budou nabízet, jak se ke mně chovají, jak rozumí svojí práci, a jaký z nich mám pocit.

Co nechci; týpka co mi volá z Haysu každých čtvrt roku, aby zkontroloval jestli nehledám práci, a nabídl mi co najde na jobsech. Ideálně Barclays, co mi nabídl už třikrát předtím, a odkud jsem utekl, potom co jsem prošel pohovorem a oni ni ukázali co po mně fakt budou chtít. Holčiny co otravují irelevantními věcmi (jiný programovací jazyk, jiné město, nízká platová třída a tak podobně). Lidi co nechápou rozdíl mezi Javou a JavaScriptem.

Co chci; recruitera, který si pamatuje moje jméno, a ideálně mojí osobu (sebe-korporaci, ehm). Který třeba viděl nějaké moje blogy (nebo twitter, či cokoliv) a pamatuje si mě, skutečně jako mě, ne že přečte moje jméno ze systému. Recruitera, který když dělám v pythonu, tak mi skutečně bude nabízet python nabídky. Který pochopí, že když si řeknu o X tisíc na manday, tak mi nebude nabízet míň, pokud to fakt není třeba něco super zajímavého. Co mi nebude cpát devops job, který je převážně o ops a ne o devu, když ví že chci dělat programátora. Co rozumí že backend není frontend a rozumí třeba, že když je práce o dělání webu v djangu, tak i když je tam psaný python, tak to není backend. Recruitera, který je ideálně s firmou fakt v kontaktu a chápe co chtěj, místo aby prostě dostal email s pěti buzzwordy, nebo to půl hodiny předtím našel na jobsech, či dostal přiděleno z jejich informačního systému.

Obecně tedy recruitera, který se bude chovat jako můj business partner, který mi přináší relevantní nabídky a šetří práci a čas. Je to něco jako právník, nebo daňový poradce. Odborník, se kterým spolupracuji. Za to mu náleží odměna podle domluvy, vetšinou mu firmy platí za to že mě dohodí, někdy za paušální poplatek každý měsíc. V ideálním případě s ním chci mít vztah, který budu udržovat roky.

Jak ho můžu najít? Nezbývá než vyzkoušet, nebo si někde najít hodnocení personálních agentur. Chce se to nebát se je aktivně oslovit. Beru to jako business to business vztah. Když mi nevyhovuje, iteruji na další, dokud nebudu spokojen, stejně jako vyměním třeba zedníka, nebo elektřikáře, se kterým jsem nebyl spokojen. Recruitery, kteří to berou osobně („taková pěkná nabídka (za 1/3 toho co teď děláte), jak to můžete nechtít? já se tak nadřel když jsem vám psal sedm emailů“), nebo neplní funkci, prostě odškrtnu, ideálně jim oznámím, že nemám zájem o další spolupráci a ruším souhlas s GDPR. Poté je přidám na osobní blacklist (viz krok Osobní databáze, je vysvětleno dále).

Je dobré si najít personálky, které se fakt specializují na programátory (=rozumí specifikům a technologiím, alespoň na úrovni symbolů), a které cílí na spokojenost. Personálku, která mě bere jako zákazníka, ne jako produkt, který prodává firmám. Nápověda; personálka, která má sto zaměstnanců v callcentru tohle není.

Z poslední doby jsem měl dobrý pocit třeba z 3queens, naopak třeba CoolPeople podle mého názoru v posledních letech hodně upadlo, panuje tam příšerný bordel, kde mi volá deset lidí s tím samým a nikdo z nich neví, že už mě mají 3 roky v systému a že tam mám osobního zástupce, se kterým chodím čas od času na oběd.

Krok 3; Co vlastně chci?

Než začnu hledat, tak si potřebuji utřídit co je pro mě relevantní a co není. Tohle je mnoho-dimenzionální poblém, který každý vnímá jinak.

Nejlepší by bylo nakreslit si graf s osou v subjektivních jednotkách (hodnota taková jakou tomu přikládám), kde budou na osách:

  1. Peníze.
  1. Forma spolupráce (HPP/IČO, ?).
  1. Vzdálenost od práce, přeci jen se tam musím dostat, a čas který to trvá je jako čas který jsem v práci (kvůli práci) někde kde být nechci.
  1. Zajímavost práce. Oslovuje mě nějak ten projekt, nebo je totální nuda kam budu chodit jen pro peníze?
  1. Struktura a organizace týmu (chci malý, velký, vedený managery, nebo seniorními kolegy?). Osobně chci třeba něco jako 10-20 lidí na tým.
  1. Velikost firmy. Chci korporát, nebo startup? Ze startupů jsem už byl +- vyléčen, chci spíš korporáty, kde nemusím vytvářet samozřejmé procesy, jako code review od nuly.
  1. Metodika vývoje (waterfall / scrum, ..). Chci scrum.
  1. Přidružené technologie. Mají git, nebo mercurial, nebo SVN?, Jiru? Confluence? Používají windows, nebo Linux? Já jsem linuxák a git je pro mě přirozenost, takže je to jasné.
  1. Možnost učit se nové věci, získávat další odbornost. Firmy které mi tohle nabízí mají automaticky plus.
  1. Druh kanceláře. Kdo proboha chce dělat v openspace?
  1. Možnost homeoffice.
  1. Časy kdy můžu nebo musím chodit do práce. Budou mě tam nutit chodit v sedm ráno? Můžu zůstávat do večera? Zbývá mi čas dát dítě do školky ráno?
  1. ...

Těch os se dá vymyslet hodně. Vymýšlím si je čistě podle toho co je pro mě relevantní.

V ideálním světě chcete aby osy začínaly od nejlepšího v nule, po nejhorší na konci osy. Pak do grafu umístit všechny firmy se kterými jednáte (viz dále). A vybrat si tu co bude nejblíž k nule na co nejvíc osách.

Je samozřejmě přehnané na to fakt kreslit graf a sám to taky nedělám spíš odhaduji nějak z hlavy. Ale je dobré si to promyslet předem, ne až během pohovorů. Taky se mi vyplatilo se přestat chovat jako že jsem zaměstnanec co potřebuje aby od někoho dostával peníze, takže chodím žebrat po firmách, aby mohl někde pracovat. Naopak!

💡
Jsem sebe-korporace, která dělá výběrové řízení na business partnera s nímž bude provádět spolupráci. Ideálně za co nejlepších podmínek. Firma sice stále dělá výběrové řízení na mě, ale já zároveň dělám výběrové řízení na firmy, úplně stejně jako oni.

K tomu se taky váže, že v závislosti na osách osobního grafu pro mě můžou být úplně irelevantní věci, které někteří programátoři, které jsem kolem sebe viděl, považují za důležité. Například job security, tedy že firma má o mě zájem dlouhodobě, a že budu pracovat na jednom místě třeba deset let.

Chápu, proč k tomu někteří tíhnou, ale když se nad tím zamyslíte, tak v současné situaci je pro mě žádané čas od času (2/3 roky) změnit práci, protože situace na trhu se rok od roku mění a zatím jsem ještě neviděl, že by spadla cena směrem dolu. Takže zatímco firma mi přidá po pár letech třeba pět tisíc, když změním práci, tak můžete najít podobnou pozici třeba za dvojnásobek (stalo se mi několikrát).

Finanční odbočka

Nejednou jsem radil kolegům jak je to vlastně s prací na HPP a IČO. Co mě zarazilo je, že málokdo z lidí se kterými jsem pracoval tomu rozuměl, alespoň na nějaké základní úrovni. A málokdo to vůbec zvažoval jako alternativu, i když měl tu možnost.

Modelový příklad; dejme tomu že mi někdo nabídne 100 000 hrubého na měsíc. Většina lidí pravděpodobně zvládne použít nějakou kalkulačku, kde si spočítá, že to vychází na čistého 76 320 za měsíc. Tedy 915 840 ročně (dále budu používat "rezistorový" formát zápisu ala 915k8).

To je ale zaměstnanecký pohled. Z business to business perspektivy je třeba vidět taky to, že zaměstnavatel na těch 76k3 musí na všech odvodech zaplatit minimálně něco jako 133k8, protože musí platit sociální, zdravotní a tak dál, plus kancelář. Pak taky platí měsíc dovolené. Musí mi umožnit se starat o dítě, když je nemocné. Často jsou tam nějaké sickdays. A tak dál.

Co to znamená? Že existuje prostor říct si třeba něco jako 130k na IČO. Zaměstnavatel pak platí jen 130 tisíc a dál mě neřeší. Platí míň než by musel platit zaměstnanci a navíc nemusí řešit obskurní věci jako kvóty na počet žen, odstupné a tak podobně. Jak se to vyplatí mně?

130 tisíc na IČO je 1M560 ročně. Z toho minimálně 120k (spíš něco jako 150k) budou platby sociálního a zdravotního. Při 60% paušálu (to máme my programátoři) pak platím daň z 40% (60% paušál → odečítám 60% jako náklady), tedy z 40% částky 624k odvádím teoreticky 15% daně, což v tomhle případě dělá 93k6. Jenže jsou tam další slevy na poplatníka, což je něco jako 24k ročně. A slevy na dítě, a tak podobně. Takže nakonec to vyjde třeba na 69k6 daně.

Kolik mi teda teoreticky zbyde ročně? Něco jako 1M340. Což je o 400k víc než na zaměstnance. Vyplatí se mi to? Je třeba počítat s tím že nemám dovolenou (ale zase mám o 400k víc, takže i když odečtu jeden plat jako dovolenou, stále jstem někde 270k v plusu), typicky mám smlouvu na dobu určitou, takže můžu dostat výpověď třeba co půl roku. Je to ovšem vada, když vím že je na trhu kopec firem, které hledají programátory?

Někteří lidé mají strach z toho, že je s tím spousta administrativy. To není tak úplně pravda. Stačí se zaregistrovat na něčem jako fakturoid.cz, což je účetní program, přes který vystavuji faktury a náklady. Na konci roku si pak koupím placený tarif za pár tisíc, a vypadnou mi z toho exporty na daně, které stačí nahrát a odeslat datovou schránkou. Těhle služeb existuje víc, navíc typicky umí kliknutím na tlačítko objednat účetního za třeba dva tisíce, který to za mě vyřeší. O moc víc starostí, než jednou za rok udělat daně a jednou měsíčně nahrát fakturu s tím není.

Sebe-korporátní cenník

Pokud se chci chovat jako sebe-korporace, tak je dobré přestat uvažovat jako zaměstnanec, očekávající a vždy hlásící plat v hrubém za měsíc.

Mám přepočty platu na hodinu (to chtěj lidi málokdy) a platu na manday (to chtějí často). Když pak hovořím s mojí business protistranou, říkám jim že chci minimálně X tisíc na manday. A když je tam možnost spolupráce na HPP (hlavní pracovní poměr), tak chci alternativně propočítanou částku, aby mi to vycházelo +- podobně.

Osobně mi je jedno, jestli to bude HPP, nebo IČO, pokud budu mít na konci měsíce relevantní částku na účtu, a pokud mi to vyjde i s plánovanou dovolenou a tak dál.

Dopředu mám tabulky se započítanou dovolenou, jak co vychází a kolik chtít.

💡
Tohle všechno jsem jen tak nevymyslel, naučili mě to zkušenější lidi co v tom umí chodit.

Personálky jsou zloději! Berou si 30% mého platu!

Tady je třeba rozlišovat praktiku, kde některé firmy najímají personálky, aby nemusely zaměstnávat lidi přímo. Typicky různá callcentra a tak podobně. Externí zaměstnanci pak dělají úplně to samé, mínus to co si odečte personálka. A třeba sedí v callcentru, mají stejnou zodpovědnost a práci, ale reálně mají menší výplatu.

Podle mého názoru je dobré rozlišovat tuhle situaci od situace programátora sebe-korporátníka, kterému personální agentura nabízí práci, za jejíž zprostředkování si bude odečítat nějaké procento každý měsíc.

V čem je rozdíl? Vždyť je to ve výsledku to samé!

Rozdíl je v tom, že první situace je výjeb na zaměstnance, typicky uplatňovaný v oborech jako je práce v callcentru, typicky v regionech, kde je víc zájemců o práci, než nabídek práce.

Pokud děláte programátora, máte možnost si vybírat. Osobně nemám nic proti personálkám, které si účtují něco navíc, protože;

Pokud je to pro mě výhodné, tak se mi to vyplatí, pokud ne, tak tuhle smlouvu neuzavírám.

Dejme tomu že mi personálka nabídne práci za sto tisíc, ke které bych se jinak nedostal. To že si na pozadí účtuje dalších 30 tisíc firmě, pro kterou pracuji je pro mě irelevantní, pokud mi vyhovuje mít sto tisíc. Jediné, co mi to říká je, že kdybych mohl uzavřít smlouvu napřímo, tak můžu mít víc.

Jenže kdybych mohl uzavřít smlouvu napřímo, tak tuhle situaci vůbec neřeším, že?

Obecně tedy; beru to čistě subjektivně. Neřeším co se kde na pozadí děje, jestli si někdo něco účtuje za něco a jak je to morální, nebo ne. Řeším jen jestli se mi to vyplatí. Protože když se mi to vyplatí (= zbytek mě uspokojuje), tak mi detaily můžou být ukradené.

Krok 4; Jak fakt vypadá specifická situace na trhu

Vzpomínáte si na tu sekci s životopisem, jak jsem psal že jsem přestal mít jakékoliv předpoklady ohledně hodnotící funkce životopisu? Se situací na trhu je to podobné. Člověk si jednoduše udělá nějakou představu a pak má pocit, že taková je situace na trhu. Jenže reálně pokud fakt nemám reálná a aktuální data ohledně situace na trhu, tak je to jen představa v mojí hlavě. Jak říkají racionalisté; mapa není zobrazovaný terén.

Jak tedy zjistit, jaká je situace? Prostě průzkumem. Uplatní se vědecká metoda, kde zformuji hypotézu (plat je tolik a tolik), kterou poté měřením (získáním nabídky práce) buďto vyvrátím, nebo potvrdím.

Průzkum se nedělá; rozhovorem s kolegy o tom co si myslí že je adekvátní plat. Čtením novin. Čtením zpráv českého statistického úřadu. Čtením dotazníků firem. Koukáním na nabídky práce na inzerentních portálech typu jobs.cz, startupsjobs a tak podobně.

Proč? To je všechno stará, neudržovaná a zkreslená mapa, dělaná pro, nakreslená z fragmentů statistik dělaných před lety na částech trhu které vůbec nemusí být relevantní, navíc pro někoho jiného. Já chci vidět můj vlastní terén. Nezajímá mě obecná situace, ani nějaké dotazníky. Zajímá mě jen a pouze jedno; jak vypadá moje osobní situace. Kolik jsou firmy ochotny platit mě, ne mým kamarádům, nebo v mém regionu. Mapu si musím nakreslit sám.

Průzkum se dělá tak, že přijmu nabídky na pohovory u X firem, absolvuji kola výběrového řízení a u každé firmy si říkám o víc. Pokud jsem předtím pracoval za 80 tisíc, u první firmy si řeknu o 100 tisíc. U druhé o 110. U třetí o 120.

Jakmile mi začnou říkat, že tolik nedají, tak vím kde se pohybuje nabídka. I tak se ale lehce může stát, že zjistím, že obecná nabídka za moje technologie a schopnosti se pohybuje někde třeba u 130 tisíc, ale zrovna narazím na firmu, která aktuálně potřebuje něco řešit, takže mi nabídne 150 tisíc.

💡
Situace nejde zjistit předem, je to průzkum bojem. Pamatujte, že souhlasit s menším platem jde vždycky, pokud do toho nebudete tahat ego, tak máte možnost prostě říct, že jste si to rozmysleli. Že se vám firma líbí a že akceptujete nabídku za 100 tisíc, i když jste si předtím řekli o 120.
👉
Perfektní článek na tohle téma: Salary Negotiation.

Krok 5; Kolotoč pohovorů a nabídek

Tohle je jedna z věcí, které jsem si všiml, že dělám odlišně než většina lidí v mém okolí. Dřív jsem to dělal stylem, že jsem si našel nabídky, které se mi líbí. Tyto nabídky jsem obepsal. Pak jsem absolvoval nějaká kola pohovoru a akceptoval něco. Typicky jednu/dvě firmy.

Nyní to dělám stylem, že oslovím své osobní zástupce u různých personálek (viz Krok 6; Osobní databáze), kamarády, zveřejním profily na různých webech. Obecně prostě nastavím různé filtry, které mě od nabídek práce odštiťují tak, aby jimi nyní nabídky práce procházely.

Tím se mi zpřístupní (virtuální) pole nabídek práce. A všechny relevantní, kde sedí technologie a obor pak akceptuji.

Je zcela běžné a normální, že jednám o práci třeba s devíti firmami najednou. Kdybych jednal jen s jednou, nebo dvěma, tak bych měl pocit, že dělám něco blbě, a reálně by to mojí situaci uškodilo.

Například k 2021/4, jsem během posledního měsíce dostal něco jako padesát nabídek práce. Většinu z nich z různých divných a ne moc relevantních zdrojů, jako linkedin. S cca dvanácti z nich jsem měl nějaké pohovory, alespoň první kolo s HR/personalistou po telefonu.

Děvět znich jsem akceptoval, tedy jsem s nimi rozjednal výběrové řízení, i když jsem teda začal s jednou, která měla měsíc náskok.

Tohle samozřejmě klade nároky na organizaci informací, tomu se budu věnovat v dalším kroku.

Některým lidem se tohle může zdát trochu šílené, a musím uznat, že dělat najednou programátorské testy a hodinové pohovory do devíti firem najednou je lehce šílené, ale jednak se to typicky rozloží přes několik týdnů, taky různé firmy odpadají, protože zjistím, že pro mě nejsou relevantní, nebo neprojdu výběrkem. Co je ale hlavní, tak mi to dává výhodu spočívající v tom, že se myšlenkově nezamykám na jednu práci, mám možnost výběru, a když se mi něco nelíbí, tak prostě iteruji na další firmu.

Taky mám další výhodu co se týče různých pohovorů a programátorských testů. Prvních pár pohovorů mě vždycky stresuje. Když dělám desátý během dvou týdnů, tak už je to pro mě rutina. Například si zopakuji různé algoritmy a výpočty BigO notace a podobné blboviny, takže vím že je mám čerstvě v hlavě, a různé pohovory beru, jako že jsem si je právě procvičil a druhý den je můžu použít v další firmě.

💡
Jakmile mám někde nabídku práce (ne nabídku jít do výběrového řízení, ale že jsem prošel a dostal jsem konkrétní nabídku spolupráce), tak algoritmus nekončí. Naopak si uložím že jsem získal nabídku tady a tady za tolik a tolik do pole „přijaté nabídky“ a dál pokračuju v jednání s ostatními.

Tohle je hrozně důležitý krok, který spousta lidí dělá špatně; ve chvíli kdy mám konkrétní nabídky smlouvy, tak vyjednávání stále pokračuje.

Firmám nelžu, neříkám jim, že nejednám s nikým jiným. Naopak. Zcela otevřeně řeknu, že jim dám vědět za dva týdny jestli jsem se rozhodl nabídku akceptovat, protože momentálně ještě vyhodnocuji ostatní nabídky. Bedlivě sleduji firmy, které jsou schopné na tohle reagovat a například mi říct, že mi dají víc, když půjdu přednostně k nim. Což se teda nestává moc často, ale zrovna v zaměstnání kam jsem teď nastoupil to přesně takhle fungovalo, k plné spokojenosti mojí i mého nového zaměstnavatele.

Jednání o odměně

Je na místě; přistoupit na různé strategie, jako že o číslech se smlouvá. Takže je možné to různě nadsadit, a pak očekávat snížení, případně reagovat na protinabídku zvýšením, či potkáním se někde uprostřed. Mám ovšem minimum pod které nejdu.

Není na místě; cítit se blbě, nebo se nechat guilt tripnout do menší částky, protože „to byste měl vyšší plat než ostatní“, nebo „to vám nedáme, máme další uchazeče za míň“.

Špatná reakce sebe-korporátníka; „aha, tak teda jo, pardon“.

Správná reakce sebe-korporátníka; „aha, děkuji, mám nějaké minimum určené cenou na trhu / průzkumem trhu (viz Krok 4), nabídky pod něj pro mě nejsou relevantní“. Případně „díky, ještě vyhodnocuji další nabídky, já se vám ozvu.“ Pak zavolám nabidky_prace.next() a iteruji na další.

Vzpomínáte na ten mnoho-dimenzionální graf? Hledám business partnera co bude blízko ideálu, ne první věc co po mě někdo hodí.

Filtruji co nejdřív

Typicky chci jednat o přibližné hladině odměny hned ze začátku, ideálně už během úvodního hovoru s HR / personálkou. Proč? Jelikož jednám s vícero firmami najednou, tak chci rovnou odfiltrovat ty, které mi nevyhovují. Dělat X kol (kde X je klidně 6 nebo víc) výběrového řízení, abych se potom dozvěděl, že nejsou ochotni jít na částku, kterou chci, je špatně. Žere to můj čas, který jsem mohl věnovat relevantnějším nabídkám.

Některé firmy to dělají zcela záměrně, aby vás přinutily do výběrového řízení investovat čas a peníze, což pak vede na sunk cost fallacy, takže máte tendence nechat se dotlačit k rozhodnutí, které jste udělat nechtěli. Ve stylu „už jsem pro ně týden programoval ukázkový projekt, tak přece se na to teď nevykašlu“.

Stejně tak firmy, které mi nevyhovují, nebo kde vidím, že to není to pravé; chci přerušit jednání co nejdřív. Uvolním si tak kapacitu na ostatní.

Některé firmy různě mlží, nebo vám řeknou že se rozhodnou podle vaší seniority. Tady záleží na tom jak moc je ta firma atraktivní. Osobně to většinou akceptuji, ale předem dávám najevo svoje očekávání a když se pak nepotkáme, tak prostě iteruji dál.

💡
Sunk cost fallacy může být dvousečná zbraň, kterou lze použít k svému prospěchu. Pokud jednám s nějakou firmou, tak tu firmu to stojí peníze a kapacitu. Typicky je to stojí nižší desítky tisíc, ať už na čase HR, nebo na čase různých inženýrů u pohovoru a tak podobně. Pokud tedy firma investuje do procesu jednání třeba desítku hodin, tak můžou mít tendenci kývnout na vyšší plat, protože už do toho investovali a nechtěj o tu investici přijít. Chce si to ale nechat otevřený prostor pro vyjednávání, tedy neříkat hned na začátku kolik přesně chcete, z toho už se většinou nejde vyhrabat.

Co nemám moc rád a rozhodně to netoleruji, jsou firmy, které tlačí ať se rozhodnu co nejdřív. Že už jste prošli výběrkem a mají další uchazeče. To je hezké, ale co já s tím? Tak prostě akceptujte někoho jiného, já si vás přesunu z kolonky "in progress" do kolonky "rejected" a budu dál jednat s firmami, které mají zájem. Nezajímají mě vaše osobní problémy, nejednám s kamarádem, ale s personálním rozhraním ke korporaci, kterou taky nezajímají moje problémy.

Krok 6; Osobní databáze

S tím jak se blížím ke konci, dostávám se k věcem, které jsou každému více/méně jasné. Například, že jednání s víc jak pár firmama najednou je v podstatě nemožné udržet v hlavě, a chce to nějaký způsob vedení poznámek.

Osobně používám následující formát "databáze" v osobní wiki notion.so;

Tedy kombinace kanbanu vloženého do lineární stránky, kde jsou pod jednotlivými nadpisy vedené podnadpisy s datumy. U nich jsou poté konkrétní poznámky.

Tohle má svojí výhodu, že nahoře vidím jedním rychlým pohledem jasně co je pro mě nejvíc relevantní; status konkrétní nabídky a kolik mi nabízejí.

Dole pod tím jsou pak jednotlivé detaily nově položených nabídek, které zatím ještě nejsou přidané v kanbanu, protože na něco čekám, třeba si nejsem jistý, jestli fakt budu mít zájem. Super pro případy jako třeba tady, kde mi jednou ČSOB cpala nějaká personálka a jednou jsem sám psal na nějaký jejich inzerát.

Jednotlivé položky v kanbanu jsou samostatné podstránky, takže když na něco kliknu, tak jasně vidím s kým, kdy a co jsem si psal. Prakticky to vypadá třeba nějak takhle;

Co si ukládám;

  1. Emailové adresy a jména lidí se kterýmy jsem si psal či mluvil.
  1. Obsahy emailů.
  1. Telefonní čísla.
  1. Termíny.
  1. Popisy toho co kdy bylo jak domluveno.
  1. Všechno ostatní, co mi přijde relevantní. Někdy to jsou screenshoty videohovorů, jména, popisy práce, informace ohledně kanceláře, adresy a tak podobně. Cílem není maximální špehování, ale virtuální paměť na tváře a jména a co bylo kde domluveno. Když jsou toho hodiny s mnoha firmami, člověk to lehce zapomene.

Celé se to asi může zdát přehnané, možná dokonce extrémní. Proč si s tím dávat takové práce a trávit tím tolik času a námahy?

Je za tím úplně stejná filosofie, jako za vším ostatním;

💡
Chovám se, jako kdybych byl firma. Stejně jako firmy nechtějí mít informace uložené jen v hlavách zaměstnanců, ale vytvářejí různé interní databáze, wiki a tak podobně, tak i já bych neměl mít informace pouze v hlavě, ale pokud možno na papíře, či ještě lépe, v počítači, fulltextově indexované a kdykoliv přístupné.

Proč? Je za tím úplně stejný důvod, jako proč psát komentáře do kódu - za rok si z toho budu pamatovat jen mlhavé dojmy. A já osobně jsem prostě unavený svým vlastním zapomínáním. Chci mít možnost se kdykoliv vrátit k tomu co jsme s kým domlouvali, speciálně když jde o business.

Ostatně, můžete se spolehnout, že vaše protistrana to dělá taky, ať už je to HR nebo personalista, tak ten hovor po skončení zanese do interních systémů, kalendářů, trackerů různých kontaktů, a tak dál.

Databáze recruiterů

Jak už jsem zmiňoval v předchozích kapitolách, mám také databázi recruiterů, personalistů, kontaktů na kamarády a tak podobně.

Jedná se o seznam recruiterů, konkrétních jmen, občas i fotku, pokud jí vyhrabu někde na webu, nebo z informačního systému personálky. U každého mám jméno, telefon, email, krátký log komunikace, ve stylu 2021-04-05 domluveno XXX. Postupně je možné z logu vyčíst například vzrůstající nespokojenost a pak putují na blacklist, nebo naopak, a pak si je nějak zvýrazním.

Tyhle lidi obepisuji, když hledám práci. Stránku neustále aktualizuji, když mám s někým třeba telefonní hovor, ze kterého mám dobrý pocit, tak si ho tam hned přidám. Taky je všechny obepisuji ve chvíli, kdy jsem našel zaměstnání, aby věděli, že už mi nemají posílat další nabídky.

Dál je dobré mít tam seznam všech webů, kde jsem zveřejnil profil či životopis, abych je pak na konci mohl systematicky obejít a povypínat zveřejnění profilu.

Stejně tak mám blacklist recruiterů, zase jednoduchou stránku, kde jsou lidi, se kterými jsem si nesedl, nebo které považuji za nějakým způsobem nevyhovující, či neschopné. Čistě proto abych věděl že už s nimi v budoucnu jednat nechci. Dobré je uložit si je rovnou i jako kontakt v telefonu a upravit jméno tak, že je jasně vidět že volá člověk z blacklistu.

Krok 7; Výběr konkrétní firmy

K tomuhle kroku už nemám co říct, aniž bych se opakoval. Prostě si vyberu co mi sedne nejvíc, na základě metrik které jsem popsal.

Poznámky co se jinam nevešly

Není to osobní

Je dobré si uvědomit, že co se týče práce, nejednám s člověkem, ale s firmou. Člověk se kterým mluvím je jen interface k business logice korporace za ním. Naším jazykem nejsou emoce a vztahy, ale smlouvy, výkon práce a peníze. Není to osobní, nechovám se jako že firma je člověk, nebo že konkrétní člověk představuje firmu. Je to jen kolečko ve struktuře organizace lidí.

Požadavky v inzerátech

Kamarád zrovna nedávno hledal práci a měl depku, že neovládá půlku technologií co všude chtěj, a navíc nemá dodělanou vysokou školu. To vše přestože v IT oboru pohybuje a pracuje už skoro desetiletí.

Všiml jsem si že spousta nabídek práce a různých inzerátů je dělaná lidmi, co naprosto nemají tušení co vlastně mají do inzerátů psát. Typicky to není inženýr(ka) hledající kolegu, ale ženská z HR, pro kterou to všechno jsou jen prázdné pojmy. Díky tomu je velmi populární vytvořit inzerát prostě tak, že se podívají na ostatní firmy z oboru a pak to nějak zkopírují.

Osobně se mi v životě vyplatilo úplně ignorovat úplně všechno z požadavků škol a vzdělání. I když tam často píšou, že je to nutnost, tak reálně to nikoho nezajímá, pokud máte nějakou praxi v oboru.

💡
Zaměstnavatele zajímá jestli jsem schopný dělat co po mně chce, ne co jsem kde studoval a jak se mi to dařilo. Až na výjimky v podobě různých kontraktů, kde to spěchá, se vesměs počítá s tím, že se stejně budu muset doučit spoustu věcí. Co se cení je projevená ochota učit se za běhu.

Nepodstatné požadavky u popisů práce; školy, všechny ostatní technologie, kromě klíčových.

Například inzerát z mé bývalé společnosti:



Nezkušený člověk by si mohl říct, že musí umět Python, Linux, XML, RabbitMQ, SQL, být borec na Git, design patterny a kdo víc co všechno ještě.

Reálně stačí když bude umět Python na nějaké aspoň trochu slušné úrovni a bude ochotný se všechno ostatní naučit během práce. Zásadní je nelhat o tom že umím spoustu věcí, ale na pohovoru v klidu říct, že se to s rád doučím, a pak to fakt udělat.

Stejně tak většina technologií kolem je často sice ne irelevantní, ale spíš informativní. To že inzerát popisuje, že zaměstnanec musí umět třeba kubernetes v praxi většinou vypadá tak, že stačí říct, že jsem o tom četl článek a že se do toho rád pustím. Dobře fungující firmy s tím počítají a rovnou mi připraví školení od zkušenějšího kolegy po nástupu. Sám jsem podobná školení podstoupil, ale i dával mnohokrát v životě.

Job hopping

V životě se mi naprosto vyplatilo měnit čas od času práci. Ne moc často, ale tak jednou za dva tři roky určitě. Netvrdím, že to bude platit navždy, třeba na místě kde jsem teď chci zůstat aspoň čtyři roky, ale vede to k tomu, že nezareznu na jednom místě.

Asi to úplně nejhorší, co se vám může stát na trhu práce (v IT oboru, a v současné situaci) je že někam nastoupíte po škole, a pak tam zůstanete deset let. Tím se akorát odsuzujete k pomalému propadání do irelevance co se týče technologií, které se v současné době používají. Až tam pak jednou skončíte, tak zjistíte, že neumíte nic z toho co je na trhu práce momentálně žádané. Co je ovšem nejhorší, tak se zamknete v platu.

💡
Nikdo vám nikdy nepřidá, kolik vám dají jinde. Například pokud děláte za 40 tisíc, sehnat podobnou práci za 80 nemusí být obtížné. Dostat přidáno 40 je prakticky nemožné.

Hororové story z mého okolí:

  1. Mladý perspektivní člověk dodělá vysokou školu s červeným diplomem, dostane nabídku za 60 tisíc od Honeywellu a nastoupí tam, aby vymýšlel nějaké mikročipy pro letectví. Za deset let tam pořád dělá, dostal sice třeba každý rok přidáno, ale ne nějak výrazně. Jeho představa je, že kdyby šel s kůží na trh, tak nesežene nic lepšího, což je samozřejmě absurdní. S jeho specializací a zkušenostmi by mohl mít násobky toho co má teď.
  1. Kolega, se kterým jsem mluvil po nástupu do jedné z předchozích společností, kde jsem pracoval, mezi řečí zmínil svůj plat. Celkově dostával asi 1/4 toho co já, za prakticky stejnou pozici. Jeho smůla byla, že nastupoval před lety a HR oddělení mu samozřejmě nedorovnalo plat na to co je momentálně normální. Vůbec ani netušil, co je současná situace na trhu. Nedal si ani tu práci, aby se podíval na inzeráty, které ta společnost dává na inzerentní portály, kde by hned viděl, že i úplným juniorům na stejné pozici nabízí minimálně dvojnásobek.

Poučení; jednou za pár let je dobré se sebrat a jít si hledat práci, i kdybyste třeba nechtěli přejít jinam. Podstoupit celý ten proces hledání a pohovorů a pak jednání o platu. Když už nic jiného, tak alespoň trochu prozkoumáte terén a budete vědět jak si můžete polepšit. Vím že je to otrava a opruz, nikdo to nedělá rád, ale tohle vám doslova může změnit život k lepšímu.

Práci klidně můžete dělat pro zábavu, protože vás baví a užíváte si jí, protože věříte ve firmu a tak podobně. Ale když se to vydestiluje, tak to co děláte je že prodáváte váš čas a schopnosti za peníze někomu dalšímu. A dělat to neefektivně, to je doslova mrhání životem.

💡
V ideálním světě by asi nikdo nechtěl chodit každý den do práce a dělat nějakou kancelářskou práci pro někoho jiného. Chtěli byste cestovat, věnovat se rodině, naplňovat svoje touhy a potřeby. Ale i když nežijeme v ideálním světě, tak tu výměnu času za peníze aspoň můžeme dělat efektivně; za aktuální tržní ceny. Dejte si tu práci zjistit jaké jsou.

Poznámka k platům

Ach jo. Lidi co se pohybují na rootu znají Javamana, který nazývá každého druhého lopatou. Z toho se v celé české IT komunitě stal meme rozpoznatelný na první pohled.

Sám nemám problém mluvit o svém platu s lidmi, které znám, ale obecně jsem vypozoroval, že to často vede na různé negativní emoce. Někteří se tomu vysmějí, jiní tím pohrdají, někteří tomu nevěří, další považují vůbec celou tuhle otázku za něco co by se ve slušné společnosti nemělo zmiňovat. Slyšel jsem dokonce nadávky, protože představy toho co je na trhu momentálně běžné jsou různé a když řeknete za kolik děláte vaší práci spočívající v sezení před počítačem, tak vás považují za příznak zkaženosti doby.

Realita je taková, že pokud jste programátor s roky zkušeností, tak jste momentálně vyhráli bingo v tržní loterii. Poptávka je obrovská a firmy jdou s platem nahoru. Lidi nejsou a i když dělají za vysoké platy, tak jsou pořád levnější než zbytek Evropy. Platy neustále rostou, klidně o desítky tisíc za rok. Mít plat o 10 tisíc větší není nějaké bingo, to je prostě pokrytí inflace.

V textu jsem se snažil maximálně mlžit, vybírat platy aby se hezky počítaly, bez toho abych uvedl konkrétní částky za kolik dělám já. Protože však tenhle text je určen především pro mé kamarády a bývalé kolegy, tak mi to nedá, abych je nezkusil trochu pošťouchnout něčím víc konkrétním;

Pokud děláte práci programátora víc jak pět let, pracujete v Praze a máte míň jak sto tisíc, tak je na čase se poohlédnout po jiné práci. Nabídek s lepším platem je spousta. Pokud mi nevěříte, jděte se podívat.

Become a Patron