Budoucnost
Doufám, že ke mě budou trolové v diskuzi shovívaví, dnes jsem se totiž rozhodl publikovat několik poněkud abstraktnějších myšlenek, které se mi poslední dobou honí hlavou.
Pokud se podíváte na sci-fi psanou před masovým rozšířením počítačů, nelze si nevšimnout, že téměř nikdo z autorů nedokázal extrapolovat vývoj „výpočetní techniky“. Budoucnost v jejich představám patřila kosmickým lodím a paprskovým zbraním, hrdinným dobrodruhům cestujícím z planety na planetu mistrovskou pilotáží své kosmické lodě joystickem..
Prakticky nikdo z nich nedokázal předpovědět masivní výpočetní sílu, či globální informační síť prostě proto, že to byla příliš cizí myšlenka. Pokud už si představovali robota, jednalo se o personifikovanou představu myslícího stroje, který tvarem, nebo způsobem myšlení připomíná lidi, či se je přímo záměrně snaží napodobovat. Nikdo si nepředstavoval robotické ruce v továrně, které nemyslí, dokonce ani nemají potenciál k myšlení a jsou tu jen od mechanizace práce, prostě proto, že to není dost romantické a pěkné.
Podle mého za tím stála (technická) nevzdělanost autorů, kteří neznají omezení daná fyzikou a matematikou (P=NP, či odražený laser, co vysmaží oči všem okolo). Skoro každý si dokáže představit něco, co přibližně zná, třeba pilotování lodi, mimozemšťany, nebo paprskomet. Málokdo ale dokáže vymyslet úplně nový koncept, například kompletně virtuální lidi žijící jako softwarové konstrukty v šesti-dimenzionálním prostoru (Diaspora), nebo decentralizované distribuované Entity před tím, než se skutečně začaly objevovat (Daemon). Ještě méně lidí to pak zvládne popsat.
Přijde mi zvláštní, že přestože počítač je docela normální součástí domácnosti už asi 20 let, tak stále skoro nikdo nechápe potenciál, který přináší. Je to jako kdyby většina autorů v mysli zatuhla na současném stavu techniky, maximálně co použijí je nějaký hologram, umělé inteligence, či nějakou formu nadsvětelného cestování prostorem či časem. Světlou výjimku tvoří mimo jiné Stross, Stephenson, Sterling, Gibson, Vinge, či Egan.
Dobře je to také vidět třeba na mobilních telefonech, které tu s námi jsou už asi 25 let, přesto si jen málokdo dokázal třeba v roce 96 představit, že by mohl mít dotykovou obrazovku, foťák a internet a že by je mohl mít každý. Přitom zařízení podobné třídy v té době existovala a prodávala se - různé palmtopy a handheldy. Jen málokoho však napadlo, že tohle budou mít všichni, že budou stát jen pár tisíc a že budou mít větší výkon, než tehdejší kancelářský počítač.
Většina autorů stále opakuje pořád to samé dokola, přebírá od ostatních různé nápady a sem tam je opepří pozlátkem tady a tu zas tamhle. Jen zcela výjimečně někdo propíchne bariéru budoucnosti a přinese nápady, které se ujmou, aby se od něj ostatní zase začali opičit.
Přijde mi, že když už autoři sci-fi extrapolují budoucnost, občas sice berou v úvahu technologii, ale jen málokdy berou v úvahu lidskou potřebu. Například Internet se nerozšířil proto, že by existovala technologie na jeho vytvoření (ta existovala už dávno před tím). Rozšířil se tak masivně proto, že existovala jeho potřeba a s každým dalším připojeným člověkem rostla jeho užitečnost.
Mobilní telefony jsou stejný případ. K jejich masivnímu rozšíření, přidání kamer a komfortních dotykových obrazovek nedošlo jen proto, že by to bylo možné, to ostatně bylo možné už minimálně deset let před tím, než iPhone provedl revoluci. Došlo k tomu proto, že to bylo užitečné a lidi měli tu potřebu a tahle potřeba vyzdvihla koncept podobného telefonu do středu pozornosti většiny.
Předpovězte lidskou potřebu a touhu komunikovat a předpovíte i Internet. Proložte jí Moorovo zákonem a dostanete mobily. Takhle na to kdysi šel i Engelbart, či Licklider.
Když se díváme do budoucnosti, nelze jen odhadovat co bude technologicky možné (možné je všechno), ale také co bude potřebné a užitečné. Humanoidní roboti jsou pěkným příkladem. Když se autoři sci-fi dívají do budoucnosti, vidí mluvící roboty řešící existencionální problémy, možná ještě válku proti strojům, či naopak utopii, kde vám zahradu stříhá robotický zahradník a děti si hrají s robopsem. Úplně přitom ignorují skutečnost, už asi sto let lidé mají největší potřebu vytvářet roboty automatizující práci, kde vůbec nehraje roli jak budou vypadat, ale kolik toho udělají.
Internet věcí přijde nikoliv jen proto, že to technologie umožňuje, ale hlavně proto, že lidi odjakživa potřebují ovládat své okolí. Tohle je jen další iterace možností. Místo vypínače na zdi bude zařízení, které vám umožní přes bluetooth ovládat světlo třeba mobilem, nebo hodinkami, či hlasovým ovládáním.
Rád bych se dnes zamyslel nad úvahou, kam bude vývoj počítačů pokračovat a jak by mohla teoreticky vypadat budoucnost, pokud vezmeme v úvahu další zvyšování výkonu a změnu paradigma ovládání, ale i lidskou potřebu komunikovat a ovládat své okolí.
Časová škála
Nejdříve několik omezení:
- Osobně jsem AI-pozitivista, věřící v potenciál a možnosti silné umělé inteligence. Pro účely této úvahy ovšem singularitu úmyslně zanedbám, nebo spíše umístím tuto úvahu mezi současnost a možnou singularitu někdy v budoucnosti.
- Dále pak existuje možnost, že lidstvo někdy v budoucnosti vytvoří nanotechnologie, pomocí kterých bude možné vyrobit prakticky cokoliv, co neodporuje fyzice v podstatě z ničeho.
Ačkoliv úvaha, nakolik má tato technologie potenciál změnit lidstvo je také velmi zajímavá, považuji jí za relativně hodně probranou ve sci-fi (Accelerando, Diamantový věk, Počítání hlav), proto jí použiji jako další omezení časové osy této úvahy.
Myšlenky, kterým se dále budu věnovat se tedy nachází na ose někde mezi dneškem a singularitou, a/nebo vynálezem univerzálního nanotechu, který zrealizuje magii.
Minulost
Abych mohl nějak smysluplně extrapolovat budoucnost světa počítačů, je nutné se nejdříve podívat na minulost. Postupně budu uvádět několik příkladů ve své době ikonických počítačů. Vybral jsem takové modely, které ve své době představovaly průměr, se kterým se mohl zainteresovaný jedinec (programátor) v té době setkat.
Naschvál jsem vynechal nejvýkonnější modely (superpočítače, kromě doby kdy nic jiného nebylo), i modely pro běžné uživatele, které výkon zase většinou postrádají (notebooky, elektronické diáře a tak).
194x
| ENIAC | |
| Rok | 1946 |
| Výkon | 0.05 MIPS (milionů instrukcí za vteřinu / Mega Instructions Per Second) |
| Vzdálenost od mozku | Virtuálně metry (obsluha), reálně kilometry (programátor) |
| Interaktivita | Nulová (přepojovací panel) |
Poznámky
„Vzdáleností od mozku“ myslím vzdálenost reálného programátora / uživatele od samotného počítače. U Eniacu byly programátorkami teoreticky ženy, které ho obsluhovaly a předělávaly propojení spínačů na přední straně. Podle mého názoru je však pro tuto úvahu nelze považovat za skutečné uživatele, neboť algoritmizace a vývoj programu probíhal jinde, klidně stovky kilometrů daleko. Jejich úkolem bylo pouze nacvakat existující program do stroje. Proto virtuálně metry, reálně však kilometry a více.
„Interaktivita“ označuje jak moc byl počítač interaktivní, tedy jak rychle na pokyn zpracoval úlohu a zprostředkoval uživateli data. Neřeší se zde obtížnost, ale spíše rychlost a schopnost počítače reagovat na svého uživatele. Děrnoštítkové počítače byly interaktivní „velmi málo“, počítače s dálnopisem „použitelně“, počítače s obrazovkou „středně“, tablety a mobily pak „velmi“.
195x
| Univac 1 | |
| Rok | 1954 (průměrné datum) |
| Výkon | 0.002 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | Virtuálně metry (obsluha), reálně kilometry (programátor) |
| Interaktivita | Nízká (děrná páska/štítek) |
Menší výkon oproti ENIACu je daný menší rozlohou a příkonem (150kW ENIAC, 120KW Univac), nemluvě o dostupnosti. ENIAC nebyl na prodej, Univac ano.
196x
| PDP-1 | |
| Rok | 1960 |
| Výkon | ~0.1 MIPS (link uvádí 100k součtů za vteřinu) |
| Vzdálenost od mozku | Virtuálně metry (obsluha), reálně kilometry (programátor) |
| Interaktivita | Nízká (děrná páska/štítek) |
| IBM System/360 | |
| Rok | 1964 |
| Výkon | 0.029 - 10 MIPS (commercial performance podle modelu) |
| Vzdálenost od mozku | Virtuálně metry (obsluha), reálně kilometry (programátor) |
| Interaktivita | Nízká (děrná páska/štítek) |
Staré dobré sálové počítače, kterých se prodalo docela hodně.
| PDP-8 | |
| Rok | 1965 |
| Výkon | 0.5 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | Desítky metrů / metry. |
| Interaktivita | Nízká (děrná páska/štítek) |
Jeden z prvních komerčně úspěšných minipočítačů, který si mohly dovolit univerzity a různé společnosti mít v IT odděleních, místo aby musely posílat data hromadně někam přes kus světa ke zpracování.
197x
| PDP-11 | |
| Rok | 1970 |
| Výkon | 0.33 - 0.75 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | Desítky metrů / metry |
| Interaktivita | Nízká (děrné pásky) až skoro použitelná (dálnopis) |
| Apple 1 | |
| Rok | 1976 |
| Výkon | 0.4 MIPS (výkon 6502) |
| Vzdálenost od mozku | ~1 metr |
| Interaktivita | Použitelná (klávesnice, monochromatická televize) |
Konečně vznikají první domácí počítače.
198x
| Accorn Atom | |
| Rok | 1980 |
| Výkon | 0.4 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | ~1 metr |
| Interaktivita | Použitelná (klávesnice a televize) |
| Macintosh | |
| Rok | 1984 |
| Výkon | 0.7 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | ~1 metr |
| Interaktivita | Dobrá (GUI) |
Dál se budu věnovat čistě konceptu PC, které vrhlo stín na všechny ostatní platformy, protože si člověk najednou mohl složit počítač sám jak chtěl. Následovat tedy budou procesory, ne konkrétní modely, které je používaly, ale myšleno je tím vždy PC, které má model v sobě.
| Intel 386 | |
| Rok | 1986 |
| Výkon | 11.4 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | 1-2 metry |
| Interaktivita | Dobrá (textový režim / jednoduché GUI) |
| Intel 486 | |
| Rok | 1989 |
| Výkon | 40 - 50 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | 1-2 metry |
| Interaktivita | Dobrá (textový režim / GUI) |
199x
| Intel Pentium | |
| Rok | 1994 |
| Výkon | 188 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | 1-2 metry |
| Interaktivita | Dobrá (GUI) |
| Intel Pentium III | |
| Rok | 1999 |
| Výkon | 2054 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | 1-2 metry |
| Interaktivita | Dobrá (GUI) |
200x
| Intel Core 2 Extreme QX6700 (Quad core) | |
| Rok | 2006 |
| Výkon | 49161 MIPS |
| Vzdálenost od mozku | 1-2 metry |
| Interaktivita | Dobrá (GUI, multimédia) |
Zhruba v této době nastupuje exploze všemožných zařízení jako jsou levné notebooky (netbooky), které si může dovolit běžný člověk (cena <10k), smartphony a první pokusy o tablety. Výkon různě kolísá od stovek MIPS v mobilech po stovky tisíc MIPS v desktopech (238 310 MIPS u i7).
Disclaimer
Naschvál jsem se snažil vybírat jen ikonické historické počítače odstupňované zhruba pěti lety. Uvědomuji si, že jsou tam míchány jablka se sálovými počítači, ale jak jsem psal na začátku, šlo mi o to, k čemu se mohl programátor v té době dostat.
Pokud by někoho zajímaly komplexnější tabulky, tak doporučuji:
Postřehy
Ze zkráceného průřezu je možné vidět hned několik trendů:
- Výkon narůstá. To asi nikoho nepřekvapí.
- Interaktivita se zvyšuje. To opět asi nikoho nepřekvapí. Počítače dnes jsou dotykové, bezdrátové, přehrávající audio i video, akcelerující 3D grafiku a tak podobně.
- Vzdálenost od mozku se snižuje. Tenhle postřeh je často opomíjen. Od sálových počítačů (kilometry), přes první minipočítače (desítky metrů), domácí počítače (metry), až k notebookům, smartphonům (metr), tabletům (~metr) a chytrým hodinkám (desítky centimetrů).
Extrapolace
Zcela očividně se dají prohlásit dvě tvrzení:
- Výkon bude nadále narůstat.
- Interaktivita se bude zvětšovat.
S opatrností se pak dá prohlásit i třetí tvrzení:
3. Vzdálenost k mozku se bude snižovat.
Výkon bude narůstat
Tohle je jasný trend, jehož směrem se zaměřuje drtivá většina výzkumu a vývoje. Počítače bude mít stále více MIPS, paměti budou mít stále více GB, sběrnice stále větší datové toky, sítě stále větší šířku pásma (optika, Li-Fi).
Přibližně ještě 10 až 15 let půjde věci prostě jen zmenšovat. Momentální špička technologie na 10 nanometrech není zas tak daleko od fyzikálního limitu zmenšování tranzistorů, který je někde u 5 nanometrů. Ten bude pravděpodobně dosáhnut do roku 2020 a komerčně masivně používán v letech následujících.
Poté bude muset podle prognóz přijít něco jiného. Ze začátku půjde o změnu architektury na různé 3D vrstvené procesory, při částečném zachování výrobní technologie. Pak budou muset nastoupit nové výrobní technologie, založené například na grafenu, či jiných materiálech použitých místo křemíků, například indium-gallium-arsen (InGaAs). Pravděpodobně se nedočkáme čistě optických procesorů, ale sběrnice dost možná na optiku přejdou.
Na co se nejvíc těším, jsou komplexní změny architektury. Dnešní počítače se za posledních 30 let zas tak moc architektonicky nezměnily. Stačilo prostě zmenšovat a přidávat paralelní pipeline a víc jader. Ve chvíli, kdy tohle nebude možné budou s trochou štěstí na světlo vytaženy staré exotické koncepty, či vymyšleny úplně nové principy. Příkladem budiž třeba Computational RAM, memristory, rekonfigurovatelné procesory, asynchronní procesory a tak dál.
Vedlejší efekt
Většina článků, které pojednávají o trendu nárůstu výkonu se zaměřuje pouze na nárůst a predikce do budoucnosti, přičemž opomíjí zdůraznit další aspekty vývoje:
Konkrétně se jedná o:
- Cena za MIPS klesá.
- Spotřeba na MIPS klesá.
- Velikost na MIPS klesá.
Je jasné, že každých pár let si můžeme za stejnou cenu koupit násobně výkonnější hardware (ponechme stranou násobek a přesnou definici páru let). Málokdy se ovšem mluví o tom, že nejenom, že bude k dispozici čím dál výkonnější hardware za stejnou cenu, ale také méně výkonný, menší a méně energeticky náročný hardware za malou cenu.
Příkladem tohoto trendu může být třeba Raspberry PI, Arduino, či ESP8266. Posledně jmenovaný bych rád zdůraznil, neboť bude hrát roli ještě dále v textu:
Jedná se o miniaturní desku s mikroprocesorem (~1.2 MIPS(1, 2)) a wifi modulem, v ceně okolo 90kč (i s poštovným). Tento modul může být programován jako ostatní mikrokontrolery (jde k tomu použít varianta pythonu) a tedy použit k ovládání další elektroniky přes wifi. To vše za cenu jednoho oběda.
Interaktivita se bude zvětšovat
Tohle je taky jasným trendem, který v posledních pár let zažívá další změnu paradigmatu s nástupem dotekových technologií. Nejde však jenom o nový hardware, ale hlavně o software. Například hardware pro doteky zde byl docela dlouho (kdo si ještě vzpomíná na WinCE mobily?), ale trvalo, než někdo přišel s nefrustrujícím způsobem, jak ho ovládat.
Podívejme se na přehled paradigmat, kterými si ovládání prošlo v minulosti:
- Ruční změna propojení u nejstarších počítačů.
- Děrné pásky či štítky.
- Řádkové tiskárny u dálnopisů.
- Textově orientované terminály.
- Grafické rozhraní.
- Dotyková grafická rozhraní.
Kam by to mohlo pokračovat? Jedná se samozřejmě o spekulace, ale vidím to takhle (seřazeno náhodně, ne chronologicky):
- Rozhraní virtuální reality. První vlaštovkou budiž Oculus rift a podobné. Viz /r/HMDprogramming.
- Rozhraní reagující na gesta a pohyby. Toto se bude velmi hodit k virtuální realitě, viz třeba leap motion (recenze).
- Rozhraní snímající pohyby očí. Hardware existuje už dneska, ale zatím nikdo nevymyslel, jak to smysluplně naroubovat na software.
- Rozhraní reagující na hlas s naprostou spolehlivostí a jednoduchostí ovládání. Občas se objeví různí „asistenti“, jako třeba Siri, nebo Cortana, ale zatím to není ono a nedá se to použít ke stoprocentnímu ovládání.
- Rozhraní reagující na myšlenky.
Je mi jasné, že seznam je velmi kontroverzní a spousta čtenářů namítne, že to jsou zdánlivě blbosti. Osobně si myslím, že některé z uvedených konceptů mají možnost změny paradigma tak, jako byl například iPhone, nebo ve své době Macintosh (či Xerox Alto). Některé z konceptů však nepochybně budou sloužit jen jako doplňkové, například notebook, který ví kam se díváte (kliknutí na odkaz dvoj-mrknutím) a umožňuje ovládání gesty, ale stále používá jako hlavní vstup klávesnici.
Z hlediska mobilních zařízení vidím velmi silný tlak na osvobození uživatele od nutnosti psát prsty. To totiž u některých konceptů, jako jsou například chytré hodinky přestává být možné. V krátkodobém horizontu se bude pravděpodobně jednat o diktování, v dlouhodobém pak o nějaký jiný způsob, od snímání pohybu svalů po čtení myšlenek.
Čtení myšlenek zní možná jako sci-fi, ale do určité primitivní míry je využíváno již dnes pro lidi s pohybovým postižením. Jen se jedná o silně uživatelsky nedotaženou záležitost s velmi pomalou rychlostí „psaní“. Dejte tomu ale 20 nebo 30 let vývoje a možná se dočkáme systému, který umožní bezhlesné diktování, nebo něco podobného. Dejte tomu pár staletí a budete mít přímé neurální propojení, které bude doslova číst myšlenky.
Vzdálenost k mozku se bude snižovat
K tomuhle použiji upravenou tabulku z minula:
- Ruční změna propojení u nejstarších počítačů - reálný uživatel byl pravděpodobně v jiné budově, či v jiném městě/státě.
- Děrné pásky či štítky - reálný uživatel byl pravděpodobně v jiné budově.
- Řádkové tiskárny u dálnopisů - reálný uživatel byl pravděpodobně připojen terminálem někde v budově, či komplexu budov poblíž.
- Textově orientované terminály - uživatel byl pravděpodobně připojen (hardwarovým) terminálem, nebo měl vlastní osobní počítač s malou pamětí RAM.
- Grafické rozhraní - uživatel má vlastní počítač někde pod stolem, nebo na stole.
- Dotykové grafické rozhraní - uživatel má pravděpodobně tablet či mobil 30-50 centimetrů od obličeje.
Když se podíváme na předpokládaná další paradigmata:
- Ovládání hlasem
- Virtuální brýle
- Virtuální čočky
- Neurální interface
Virtuální brýle jsou asi jasné. Google ukázal nástin budoucnosti se svými Glass. Samozřejmě, že proto, aby se něco podobného ujalo se bude muset jednat o podstatně tenčí a lépe vypadající hardware. Taky ovládání se u Glass úplně nepovedlo, neboť ovládání hlasem je docela nevhodné do společnosti a ovládání dotykem zase nevhodné k čemukoliv, kromě nejjednodušších vstupů. Microsoft to u svých Hololens řeší sledováním gest uživatele, ale jak moc to bude praktické k zadávání třeba textu se teprve ukáže.
Velkou budoucnost taky imho mají brýle pro virtuální realitu. Rok 2017 by měl být rokem virtuálních brýlí, protože se jich na masový trh chystá mnoho.
U spousty uživatelů zatím vládne skepse, zda to bude mít nějaký smysl. Osobně jsem si byl Rift vyzkoušet a skepsi už nemám - je mi jasné, že tahle technologie má budoucnost. Po desíti letech inovacích ve směru tabletů a smartphone se tak konečně rozvíří smrduté vody uživatelského interface a přijde na řadu něco úplně nového. Konec konců, kdo by nechtěl nekonečně velký, nekonečně hluboký monitor?
Virtuální čočky dnes působí jako sci-fi, ale první dětské krůčky už byly v tomhle směru podniknuty. Ačkoliv rozlišení je z dnešního pohledu naprosto k ničemu (čočka z fotky vypadá, že má 8x8 pixelů) a je pravděpodobně, že čočky nikdy nebudou mít nějaký podstatný výkon, takže k nim bude zapotřebí mít někde v kapse počítač s vysílačem, tak se jedná o poměrně jasné přiblížení směrem k mozku uživatele.
Z dnešního pohledu to může vypadat kapku neprakticky a spousta lidí asi bude mít problém představit si, že by kdy něco takového mohli používat, ale to je pouze šok z budoucnosti. Dejme technologii 20 - 50 let a nebudeme se stíhat divit, co všechno je možné.
Představte si třeba kontaktní čočky s dokonalým displejem a mikrofonem, který snímá vibrace vašich očí, když mluvíte. Také je v nich akcelerometr a magnetometr a kamera*, takže dokáží odvodit, kam se koukáte, to vše s sub-milimetrovou přesností.
- Není myšlena kamera na pořizování fotek, ale dopočítávání pohybu oka, trochu jako senzor v myši.
Edit: Během psaní tohoto článku jsem učinil pokus s (dioptrickými) kontaktními čočkami a musím říct, že cpát si do očí kus plastu prostě není pro mě. Ale někomu to třeba bude vyhovovat.
Neurální interface dnes působí jako naprosté sci-fi. Málokdo pravidelně sleduje nemalý postup, který tahle technologie urazila za posledních pár let. Dá se říct, že dnes lze principiálně číst přímo z mozku signály takového charakteru, že je lze použít jako vstupy pro počítač, který z nich může skládat písmena, či slova.
Samozřejmě, do praktické použitelnosti to má daleko. Celá desetiletí daleko; podle mého laického názoru tak někde mezi třiceti až padesáti lety. Už dnes ale víme, že to je možné a že teď stačí jen vylepšovat přesnost, senzory a algoritmy, aby něco podobného jednoho dne bylo dostupné. I když to dnes může působit jako sci-fi, je dobré si uvědomit, že notebook, na kterém píšu tenhle článek by před padesáti lety byl sci-fi zhruba podobného charakteru.
Abych byl konkrétní, z počátku nepůjde o přenos samotných myšlenek, spíš si to představte jako jakousi neviditelnou klávesnici a myš, která je čtena přímo z vašeho mozku zařízením, které máte třeba jako náušnici v uchu, či - z dnešního pohledu poněkud hrozivě - implantované v mozku.
Později dojde na rozšiřování - přenášení myšlenek mezi lidmi v jejich přímé podobě (viz třeba Researcher sends thoughts over Internet, moves colleague's hand: Human-to-human brain interface), napojování nových periferií na mozek (dokonalá paměť, jazykové moduly, ovládání věcí).
Z hlediska interface se jedná o pomyslnou singularitu technologie interface člověk-stroj, za kterou se v podstatě nejde dostat, pokud by měl ještě člověk zůstat stále člověkem. Také se jedná o nejbližší možné umístění počítače k mozku, za kterým následuje už jen jeden jediný možný krok; umístit mozek do počítače.
Disclaimer
Nastřelené směry vývoje technologií samozřejmě nemusí proběhnout v tomhle pořádí, ba ani vůbec. Z dnešního uhlu pohledu se možná dokonce jeví většině děsivě. Je ovšem nutné si uvědomit, že stejně tak děsivě by se jevila dnešní doba většině lidí před sto lety;
Představa, že budeme celé hodiny nehnutě zírat do bedniček s trubadůry, každou chvíli kontrolovat malé placky, které nás spojí s kýmkoliv kdykoliv kdy na to jen pomyslíme, ba dokonce, že se vykašleme na spiritualitu a vydáme se cestou konzumu by byla pravděpodobně velmi nepřirozená, až děsivá. Přitom z dnešního pohledu je to samozřejmé.
Co je nutné vysvětlit, je odpověď na otázku „proč?“. Proč by někdo chtěl nositelné počítače, virutální brýle, či snad čočky? Nebo dokonce neurální implantát?
V dnešní době spousta lidí stále nechápe, že počítače nejsou jen bedny pod stolem, notebooky, tablety a mobily. Jsou to miliardy malých zařízení, které jsou dnes prakticky v každém kuse elektroniky. Tenhle trend bude pokračovat do z dnešního pohledu absurdních rozměrů. Všechno co funguje na elektřinu bude kontrolované nějakou formou počítače (mikrokontroleru). Spousta z těch věcí, které dnes na elektřinu nefungují stejně budou nějakou formu počítače obsahovat. Zkráceně cokoliv, co má smysl nějak kontrolovat, či ovládat, bude ovládáno nějakým druhem počítače.
Tohle ale není všechno - jak jsme měli možnost vidět s osobními počítači, jakmile máte někde po hromadě několik počítačů, vzniká potřeba spolu komunikovat. V budoucnosti každé zařízení, které bude ovládané počítačem bude součástí sítě. Tenhle trend nastupuje už dnes v podobě buzzwordu Internet of Things, IoT (připomínám ESP8266).
Před pouhými 100 lety se ve spoustě domácností stále ještě svítilo petrolejkou. Dům mého otce dostal zavedenou elektřinu až v roce 1920. Člověk, který celý život používal ke svícení petrolejku a svíčky by měl asi malý problém uznat dnešní systém všudypřítomných vypínačů. Neříkám, že by měl problém to pochopit, ale pravděpodobně by se mu to zdálo přehnané, stejně jako se mě ještě před pár lety zdály přehnané stmívací vypínače, když jsem je poprvé viděl.
Nyní existují žárovky, které se ovládají přes wifi. Je v nich malý počítač, který se připojí na váš access point a vy potom můžete žárovku ovládat přes mobil. Tenhle trend se zdá dnes přehnaný spoustě lidem, ale když se nad tím zamyslíte, zas tak moc není. Od doby co EU zakázala žárovky je každé zařízení, které cpeme do patice ve svítidle sofistikovaný kus elektroniky, ať již se jedná o běžné „úsporky“, nebo LED svítidla. Přidání pár čipů se zabudovaným WIFI modulem zas tak moc cenu nezmění, jakmile se to jednou rozběhne ve velkém. Moje varná konvice už v sobě počítač má, jelikož umí ukazovat teplotu a „inteligentně“ provádět několik různých režimů, například uvařit vodu jen na 70°C, či vodu prvně převařit, pak počkat až klesne na 70°C a pak teprve zapískat, že je hotovo.
Tenhle trend bude pokračovat všude kolem vás. Další přijdou na řadu zámky ve dveřích, ovládání žaluzií, topení. Když jsem kdysi dávno zkoumal čip ukrytý v telefonní kartě, zjistil jsem, že se ve skutečnosti jedná o miniaturní kousíček křemíku.
Podobně velké „počítače“ (připomínám klesající parametry za MIPS) osazené všemožnými senzory a schopností bezdrátově komunikovat (připomínám ESP8266) budou v budoucnosti přidávány do všeho možného, ať již se jedná o náhradu čárových kódů u zboží v samoobsluze, či o betonovou zeď vašeho domu, kde budou dohlížet na integritu. Podobné senzory se už dnes dávají do kol náklaďáků, kde bezdrátově ukazují řidiči tlak v pneumatikách.
Odpověď na otázku proč by někdo chtěl virtuální brýle, či snad čočky spočívá stejně jako u dnešních mobilů; kvůli možnosti interakce. Ti kdo je budou mít budou mít pohodlnější život a možnost interagovat se svým elektronickým okolím způsobem, který prostě není dostupný lidem bez této technologie.
Úvahy
Tohle všechno řečeno; jak asi budou vypadat a fungovat lidé v budoucnosti?
Tradiční představy budoucnost jsou jasné - budou vypadat úplně stejně, jako dnes, akorát tam podle tématu buďto v utopii budou létající auta, čistá energie a spokojeně žijící občané globálního státu, nebo v dystopii zničený nefunkční svět zaplavený znečištěním a katastrofami, případně ještě s utlačitelským politickým režimem.
Osobně si myslím, že to jsou nesmysly. První je projevem našich nadějí, druhé projevem našich strachů. Ani jedno není reálným odhadem budoucnosti.
Budoucnost není černobílá. Někde bude dobře, jinak špatně. Na světě budou naprosto klidné oblasti, stejně jako přelidněné díry, podobné dnešní Indii, kde lidé budou žít a umírat v chudobě. Na tomhle se nic nezmění, protože za to může naše přirozenost. Na světě budou existovat oblasti s čistou energií, dbající na ekologii, stejně jako oblasti plné špíny a hnusu, kde lidi sotva živoří. Samozřejmě také oblasti, kde lidé mají jiné priority a žijí tak nějak mezi, jako třeba my dnes v Čechách.
Létající auta jsou docela pravděpodobná, co je ovšem diskutabilní je jejich využití. Pilotování letadel a prostředků, které se v rychlosti pohybují kupředu imho nikdy nebude záležitost běžných lidí, ale vždy se bude jednat o výsadu pilotů. Na druhou stranu si dokáži představit systémy podobné kvadrokoptérám, řízené běžnými lidmi a počítačem, který vykonává jejich povely.
Něco takového by asi chtěl každý, ale je nutné si uvědomit, že udržet něco ve vzduchu je energeticky podstatně náročnější, než překonávat valivý odpor na silnici. Libovolný létající prostředek tak bude ekonomikou provozu násobně náročnější než auta a nevidím jako reálné, že by se to mělo v příštích 50 letech změnit, i kdyby na krásně byla tahle technologie široce dostupná masám. Létající auta už dnes ve skutečnosti nejsou bržděna technologií létání, ale vývojem na poli baterií a ukládání energie.
Dystopie je nepravděpodobná. Lidé se prostě chtějí mít dobře a dělají všechno pro to, aby to tak bylo. Ačkoliv historie ukázala, že špatné politické režimy mohou přinést velkou krutost a bídu, nikdy to není konečný stav. Dříve nebo později dochází ke změnám a zvolnění režimu.
Tolik tedy k politice. Nic moc se nezmění, protože za posledních 50 let se taky nic moc nezměnilo, nejmíň ze všeho lidská přirozenost.
Sítě budoucnosti
Proč si před čtvrt stoletím prakticky nikdo nedokázal představit dnešní smartphone? Podle mého za to může selhání fantazie ve dvou bodech:
- Neočekávání rychlosti vývoje elektroniky, nejenom co do výkonu, ale i co do miniaturizace a zlevňování.
- Neschopnost odhadnout touhu lidí po interakci.
První bod je kapku překvapivý, protože Mooreův zákon platil už tenkrát desítky let. I dnes, když se zamýšlíme nad počítači za 20 let, tak prakticky všichni počítají cenu za MIPS. Ano, je téměř jisté, že za dalších 25 let budeme mít o několik řádů rychlejší počítače, za stejné ceny jako dnes.
Bylo by však hrubým podceněním počítat pouze s „desktopovými“ počítači, či servery a superpočítači, na základě kterých se tyhle předpovědi dělají. Ty představují pouze body na vrcholu grafu, sice zajímavé výkonem, ale nepřekvapivé interaktivitou. Mnohem zajímavější je ta na první pohled neviditelná plejáda zařízení, která se nachází výkonem pod nimi, která bude v reálném světě úplně všude, kam jen půjde nacpat.
Všechna tato zařízení budou komunikovat po jedné jediné celoplanetární síti. Tohle zní jaksi samozřejmě, když už tu máme internet. Ten tím ale nutně nemyslím. Internet je celoplanetární z hlediska předávání si packetů mezi různými sítěmi. Z hlediska uživatele je naopak silně lokální. Když se chci připojit na internet, musím si zvolit poskytovatele a vybrat technologii. Někde je xDSL, jinde je optika, jinde zas jen 2G síť, ve městě pak třeba 3G, nebo LTE, někdo se připojuje přes WiFi, jiný zas k modemu třeba přes bluetooth..
Síť budoucnosti se bude od současného internetu lišit. Stále půjde o síť spravovanou plejádou různých subjektů více/méně decentralizovaně, a stále půjde o přepínání packetů. Z hlediska uživatele se však bude jedat o homogenní, všudypřítomnou síť, tak trochu podobnou dnešní elektrické síťi, jejíž elektrická zásuvka je pro běžného člověka všudypřítomná. Stačí přijít a zapojit svoje zařízení, ať už jsem v restauraci, u kamaráda, nebo v hotelu na druhé straně světa.
Představte si to jako rouming, který za stejnou cenu jako doma funguje po celé planetě, ve vesmírné stanici, v restauraci, v budovách, nebo třeba ve sklepě, prostě všude, kde něco poskytuje signál. Libovolné zařízení se může připojit a komunikovat s libovolným jiným zařízením kdekoliv v síti. Tahle síť bude z větší míry bezdrátová, i když samozřejmě jednotlivé budovy budou i nadále připojeny kabelem.
Aby bylo možné zpřístupnit síť skutečně každému a libovolnému zařízení, bude nutné uvolnit frekvenční spektrum internetu. To v současnosti vypadá podle formuláře na webu ČTU takto:
Využití spektra je do určité míry dáno fyzikou, některé části prostě nejde použít pro vzdálenou komunikaci, jiné je zase například nutné používat pro radary kvůli rezonančním frekvencím materiálů, od kterých se mají paprsky odrážet. Spoustu spektra ale zabírá nějaká forma komunikace. Z dnešního uhlu pohledu nutno dodat, že naprosto zoufale neefektivní forma komunikace, která by šla využít líp.
Abych to ilustroval, vyrobil jsem (přibližnou) vizualizaci prvních 8GHz spektra, kde je vidět jak moc velká část se používá pro internet. Každý pixel představuje 1MHz a je červený, pokud je někde v tom 1MHz přítomno spektrum používané pro přenos dat.
Jak je vidět, je kde brát. Například dnes jsou celé části spektra vyhrazeny pro různá tísňová volání, což je naprosto brutální plýtvání místem na něco, co se použije jednou za čas a jinak je tam ticho. Mnohem větší smysl by mělo nasadit na těchto frekvencích packetové systémy, které budou automaticky prioritizovat tísňové hovory. Samozřejmě, že tohle není nic, co by se dalo nasadit dnes bez masivních investic do infrastruktury, ale bavíme se tu o budoucnosti.
Interakce budoucnosti
Už jsem se tu zmiňoval o plejádě různých zařízení, nakousl jsem sítě i přibližování počítačů člověku. Zatím jsem se ale nedostal k tomu, jak to vše bude zapadat do celého světa.
Pravá budoucnost je imho nepředatelná, stejně jako by byla nepředatelná naše současnost lidem z minulosti, protože jim chybí kontext. Vzpomínám si, když jsem poprvé slyšel o internetu, tak jsem naprosto nepochopil o co se jedná. I když mi to bylo vysvětlováno z různých uhlů a přečetl jsem o tom nějakou úvodní knížku, stejně mi to nebylo moc jasné, dokud jsem nezískal osobní zkušenost a nestrávil na internetu celé měsíce.
Představte si město budoucnosti optikou dnešního člověka. Aby bylo něco takového možné, zkuste si představit současné město (třeba Prahu) optikou křováka, nebo ještě lépe psa. Optikou někoho, kdo nerozumí technologiím a neumí číst. I když vás někdo jiný provádí městem a ukazuje mu jak v něm dělat běžné činnosti, které považujete za normální, nerozumíte mu.
Vaši průvodci se jím pohybují naprosto přirozeně, občas se ale vyděsí a okřiknou, vás, když se rozhodnete udělat něco tak normálního, jako je přejít ulici kdy chcete a jak chcete, nebo se vyčůrat na stěnu domu, když potřebujete. Jejich chování a motivace jsou pro vás zvláštní. Jakoby svázáni tisícem pravidel, přesto však svobodnější než vy. Umí používat stroje, kterými se pohybují po ulicích, na kolejích, i v podzemí. Dokáží získávat jídlo pohybem ruky s plastovou kartou nad blikajícím strojem.
Co vám přijde nejzázračnější je, že se v celém tom šíleně složitém a matoucím světě kolem vyznají a zcela bez problémů se skrz něj pohybují, aniž by je něco přejelo. Nějakým zázrakem jsou schopni se koordinovat s ostatními a organizovat přesuny z jedné strany města na druhou zdánlivě úplně bez přemýšlení, i když to zahrnuje několik přestupů skrz různé dopravní prostředky. Když to zkoušíte vy, několikrát vás málem přejede auto, párkrát vás vyhodí z dopravního prostředku a ještě k tomu se na jeden den naprosto ztratíte a nevíte, kde jste. Víte, že tohle se průvodcům nikdy nestává. Když chcete přespat v parku na lavičce, tak vás vyhodí vtipně oblečení lidé s obušky. Svět je pro vás matoucí.
Říkají vám, že k tomu aby jste ve městě mohli bydlet potřebujete papíry a razítka od různých lidí a institucí. Některé z těch papírů prý zajišťují bydlení, další teplo, a jiné energii. Všechno tohle prý chce jakési peníze. To jsou nějaké abstraktní věci, které jsou někdy kovové, jindy papírové, jindy pak jen čistě elektronické. Celé je to složité a divné a nechápete, k čemu vám to je. Víte ale, že peníze se dostávají za to jak moc jste užiteční ostatním. Něco pro ně děláte a oni vám za to dávají kredit, nikoliv ale přímo, ale hrozně komplikovaným a podivným způsobem jednou měsíčně.
Svět je pro vás složitý, nepochopitelný a neovladatelný. Nejste schopni se jím bezpečně a bez stresu navigovat, nejste schopni donutit ostatní, aby dělali věci podle vašich přání a aby vám dávali jídlo a pití. Nechápete, proč tráví většinu svého života v práci.
Nyní si zkuste představit město budoucnosti, za sto, dvě stě, nebo pět set let. Síť je naprosto samozřejmá a všudypřítomná. Úplně každý, od dětí po důchodce má nějakou formu síťového připojení, které se stalo občanským privilegiem a postupně nahradilo všechny ostatní formy identifikace a zároveň i platebních karet.
Pokud by se v takovém světě ocitl člověk z dneška, naprosto by nebyl schopný se v něm pohybovat. Na dveřích nejsou kliky, dveře se otevírají síťovým pokynem. Autobusy nejezdí na zastávky, ale vyzvedávají lidi z míst podél trasy, odkud si je přivolají implantátem. Varná konvice nemá tlačítka, zapíná se tak že jí prostě pošlete signál, aby se zapnula. Jak jinak by to taky mělo být?
Počítače nemají klávesnice a nemají obrazovky. Jsou to kusy mramoru poskytující výkon a paměť, do kterých vede jen elektřina a občas taky optické připojení. „Klávesnici a monitor“ poskytuje síťové připojení přímo v hlavě uživatele. Zdrojový kód se needituje, lidi prostě vnímají celý AST strom naráz a přesouvají mezi ním jednotlivé nody pomocí implantátu. Lisp je konečně používaný jazyk :)
Svět budoucnosti je pro vás matoucí. Nikde nejsou žádné nápisy, místo toho má vše co potřebuje vysvětlení interaktivní průvodce a nápovědy ve vrstvě, kterou k reálnému světu přidává síť. Lidi spolu ani moc nemluví, víc komunikují slovem, textem i obrazem po síti, v reálném čase kdekoliv zrovna jsou. Mluvení je většinou lidí považováno za omezené - vždyť ani nemůžete přidat online ilustraci, či použít datový podtext s dalšími referencemi.
Spousta dnešních lidí by si ani nebyla schopná vydělávat. Cože? Chodit do práce a dělat stále dokola to samé? Nezbláznili jste se? Náš monetární systém funguje na mikrotransakcích počítaných a vyplácených automaticky systémem na základě vaší užitečnosti a užitečnosti vašich výrobků. Každé přečtení vašeho textu, každé zobrazení vašeho obrázku, použití vámi navržené stavby, programu, či majetku automaticky strhává uživateli kredit a přičítá ho na účet tvůrce. Pokud chcete kredit, musíte být kreativní a tvůrčí, nebo přesvědčit ostatní, aby vám dali jejich. Dělání repetitivních věcí vůbec nemá smysl, neboť cokoliv, co se musí stokrát, či vícekrát zopakovat je s naprostou samozřejmostí automatizováno.
Všechny běžné činnosti, od interakcí s úřady po návštěvu doktora u běžného nachlazení jsou prováděny online a přes implantát. Nic z toho vám samozřejmě není dostupné, pokud ho nemáte.
Pro spoustu dnešních lidí se pravděpodobně jedná o poměrně děsivou představu, jedná se ale jen o šok z budoucnosti, stejně jako by měl šok z budoucnosti člověk, který by se k nám podíval z doby před několika sty lety.
Co si o tom myslíte vy? Jak podle vás bude vypadat budoucnost?
