Bystroushaak's blog / Czech section / Ostatní / Mých pět základních škol

Mých pět základních škol

Když už se na abclinuxu řešily ty základní školy, tak mě napadlo, že bych mohl přidat tématicky blízký starší zápisek, který jsem před několika lety publikoval na jednom zapadlém webu. Je to kapku delší a subjektivní, tak doufám, že vás tím neunudím k smrti. Přeci jen, musel jsem popsal devět let vězení.

Za svůj život jsem chodil minimálně do pěti základních škol; Otokara Březiny v Počátkách, Čtvrté základní školy v Jindřichově Hradci, Waldorfské školy v Praze Jinonicích, Svobodné školy v Písku, a základní školy v Terezíně. Píši minimálně, protože mezi těmihle školami nás matka občas odložila do lázní, kde jsem strávil třeba dva měsíce v tamních parodiích na školu, ale to se skoro nedá počítat, protože si z nich nic moc nepamatuji.

Myslím, že je nutné zdůraznit, že na počátku jsem měl ke škole strašně pozitivní vztah. Vyrůstal jsem na vesnici, kde nás různě poletovalo asi deset dětí, které byly veskrze starší, než já, a téměř všichni z nich už tenkrát uměli číst a psát. Vzpomínám si, že mi tenkrát jedna holka vysvětlila ten koncept, jak čtení a psaní funguje, že existují celé knihovny, kam lidstvo shromažďuje znalosti a kde je možné najít odpovědi na všechno možné a od té doby jsem jim asi v pěti letech strašně moc záviděl. Tenkrát jsem kolem toho rozvíjel celé teorie a vymýšlel, co všechno se jednou dozvím.

Naše vesnice byla malá vesnice kus od větší vesnice a tenkrát jsme žili na malém statku. Měli jsme doma několik traktorů, kombajn a tak podobně, ale chybělo nám auto, takže jsem až na tři dny nechodil do školky, která byla nejbližší asi pět kilometrů daleko. Ty tři dny nás tam matka zkoušela posílat nějakou dodávkou spolu s lidmi, co dojížděli do práce, ale nějak se to neosvědčilo.

Jednoho dne mě matka oblékla, došli jsme na autobus a dojeli do města, do jakési předškolní komise, kde měli rozhodnout o tom, jestli můžu jít do školy, nebo ne. Nějaká hnusná stará baba se mě tam tenkrát ptala jaké poznám barvy, jestli poznám nějaké tvary a do kolika umím počítat. Tenkrát jsem moc nechápal co myslí, přece jak jednou někdo pochopí ten systém inkrementování, tak umí počítat do nekonečna. Všechno šlo více/méně v pořádku, dokud přede mě nepoložila divný obrázek náklaďáku s flaškou od piva na motoru a nezeptala se, co to je.

„To je náklaďák s flaškou od piva na krytu motoru,“ říkám jí. Baba čumí zaraženě, já čumím na babu a čekám, co ona na to. „Podívej se na to ještě jednou, jestli to nepoznáš,“ zkouší to baba znova. „No vždyť to říkám - tady má ten náklaďák motor, tohle je flaška od piva, tohle jsou kola a tady je zbytek.“ Baba na mě zase divně čumí a povídá „ty jsi nikdy neviděl traktor?“

Tenkrát jsem se jí nepokrytě vytlemil do očí, protože na rozdíl od ní jsem traktor viděl každý den a tahle lahev od piva tam prostě neměla co dělat, protože „vejfuk“ takhle rozhodně nevypadá. Měli jsme tenkrát doma tři; Zetor, ERES a bělorusa. Se všemi jsem byl obeznámený víc než dobře, všechny už tenkrát řídil, protože mě táta nechal jezdit, zatímco jsem mu seděl na klíně a všechny jsem pomáhal mnohokrát opravovat. A tady mi nějaká baba bude tvrdit, že jsem nikdy neviděl traktor? Začal jsem se s ní hádat, až celá nasraná vyhrožovala, že mi dá odklad. Neměl jsem vůbec tušení, co tím myslí a bylo mi to jedno. Nakonec ten spor nějak utlumila matka, bába se zklidnila a někam si poznamenala, že teda jo. Takže bylo rozhodnuto, že půjdu do školy.

Počátky

Můj první den ve škole byl naprosto boží. Dostal jsem malý poznámkový blok ve tvaru hlavy mickeymouse, kousek perníčku a za hodinu se šlo domu. Tenkrát mě to velmi nadchlo a říkal jsem si, že naprosto nechápu, proč tam děti nerady chodí, vždyť vás tam krmí perníkem a trvá to jen hodinu. To se přece dá překousnout. Doslova jsem se těšil na další den, protože ten perník byl moc dobrý.

Druhý den byl horší. Žádný perník, místo jedné hodin čtyři a jen chvíli volno během přestávek. Počítat jsem uměl už předtím, takže jsem si hned druhý den spočítal, že je mi šest let, že škola trvá minimálně devět (to nám řekla učitelka první hodinu), což je víc, než jsem naživu a dostal jsem z toho závrať. Psal se rok 1995, tenkrát bylo všechno postkomunistické, rozpadlé a hnusné a pro školy to platilo dvojnásobně. Dojíždět ze dne na den z vesnice, na kterou jsem byl zvyklý do vyšedlého sídliště města, na vyšedlou školu byl vcelku šok.

Přes to všechno jsem se učil a škola mě tak nějak skoro bavila. Písmena I, jako Instalatér, Z jako Zuzana (neměl jsem tušení, co je to Zuzana, myslel jsem, že je to nějaký zubatý pavouk, něco jako Johana), Ema má mísu, máma mele Emu, Ema je Emo a tak podobně.

Dodneška si vzpomínám, jak jsem se naučil číst. Samozřejmě, že jsme se učili písmena, různé slabiky a tak podobně, ale dlouho mi nebylo jasné, jak to má vlastně fungovat. Jednoho dne takhle sedím doma, lámu si hlavu nad slabikářem, když najednou mi to v hlavě seplo, písmena se složily do slabik, slabiky do slov a slova do vět. Z ničeho nic jsem byl najednou schopný pochopit psaný text, během asi hodiny jsem dočetl zbytek slabikáře a hned se dožadoval dalších knížek. Od toho dne jsem nikdy nepřestal číst, tenkrát jsem začal louskat knížku Dora a medvěd a Guliverovo cesty a skončil jsem dneska u průměrných pěti knížek za měsíc, z nich některé v angličtině.

Dál už byla škola jen depresivní a ubíjející. Jasně, učili jsme se počítat, měli věci jako prvouku, které docela ušly, protože mě bavilo poslouchat o světě a měl jsem dobrou paměť. K smrti jsem ale nesnášel diktáty. Vcelku záhy se přišlo na to, že jsem dysgrafik a že nestíhám psát tak rychle, jak učitelka diktuje. Hodiny češtiny se pro mě staly naprostým utrpením a hrůzou. Nechat se celé roky nutit do něčeho, co naprosto nestíhám, kdy dělám spoustu chyb, pravidelně si odnáším pětky a sklízím za to posměch jak od učitelů, tak od ostatních dětí dodneška patří k jedněm z nejvíc stresujících záležitostí, co jsem kdy zažil. Jediný důvod, proč jsem nepropadl z češtiny byl, že jsem uměl psát tvůrčím způsobem a vymýšlet příběhy na úkoly ze slohu. Tím jsem srazil průměr z pěti na čtyři.

Jindřichův Hradec

Když jsem byl někde v půlce třetí třídy, matka nás poprvé dala do lázní. Byli jsme tam tenkrát asi dva, nebo tři měsíce a když jsme se vrátili, naši se rozvedli, my děti jsme samozřejmě připadly matce (což bylo asi dobře, když se na to tak zpětně dívám). Ta si pak záhy našla někoho nového a tak jsme se odstěhovali do Jindřichova Hradce.

Jindřichův Hradec je docela velké město a jako takový má hned několik škol. Asi si možná umíte představit, jak mi bylo, když jsem byl během velmi krátké doby uprostřed školního roku odtržen od všech kamarádů, a všeho, co jsem tenkrát znal, včetně otce a „rodného domu“.

Najednou jsem byl přestěhován do neznámého domu, s neznámým fotrem, s neznámými nevlastními sourozenci z fotrovo strany, uvržen do neznámých hlubin školy, plné neznámých a vesměs nepřátelských lidí z neznámého města, kde jsem se vůbec nevyznal. Moc tomu nepomohlo ani že třída Čtvrté základní školy byla asi tak třikrát větší, než třída na maloměstě, takže když mě usadili do poslední lavice vlevo v rohu, tak jsem nedokázal prakticky vůbec nic přečíst, protože jsem nedohlédl na tabuli.

Zpočátku jsem měl samozřejmě problém přijít na správnou hodinu ve správný čas, protože škola to byla obrovská, ve tvaru U a já se v ní první týden vůbec neorientoval. Když jsme se později znovu stěhovali, už jsem se naučil ten trik, že si má člověk co nejrychleji najít kamaráda, kterého bude všude sledovat a využívat k získávání informací, ale tenkrát poprvé jsem byl naprosto nezkušený a neměl vůbec tušení, jak bych si s celou situací měl poradit.

Naše třídní učitelka Kesslerová, tehdy neurotická mladá ambiciózní píča, tomu taky vůbec nepřidávala. Samozřejmě, že nás učila češtinu, a když viděla moje diktáty, rychle dospěla k závěru, že jsem idiot, co se snaží vyučování sabotovat a začala se po mě vozit. Stát se to někdy později, asi bych si někde možná stěžoval, zkusil argumentovat, že jsem dysgrafik a protože mě posadila úplně nakonec, tak nepřečtu ani hovno z tabule a třeba by někdo problém řešil. Možná bych dostal brýle, nějaký speciální tréning, či úlevy. Místo toho jsem se samozřejmě zatvrdil a začal učitele a celý posraný koncept školy nenávidět. A učitelé na mojí nenávist odpověděli svojí. Obzvlášť Kesslerová si uměla zařvat a totálně mě znemožnit před celou třídou.

Do konce školního roku jsem se tenkrát zhoršil naprosto ve všem a pouhá představa, že půjdu druhý den do školy ve mě vzbuzovala takový odpor, že jsem se snažil vymyslet cokoliv, jen abych nemusel. Přesto jsem nějak prolezl, ani nevím jak, do čtvrté třídy.

Čtvrtá třída pro mě byla naprosté, ničím neředěné peklo. Hodiny byly buďto nudné a monotónní, nebo stresující a vražedné. Nic mezi tím. Jediné, v čem jsem měl výhodu bylo, že jsem byl vždycky hodně vysoký, i když ne silný, ale alespoň nikdy nikdo nezkusil mě šikanovat. Přesto jsem moc dobře nevycházel se spolužáky, kteří když viděli, jak se po mě vozí třídní učitelka, tak se samozřejmě přidali taky. Naštěstí zůstalo jen u takového obecného pohrdání.

Praha

Pak se stalo, že pár měsíců před koncem čtvrté třídy nás matka opět šoupla do lázní, na dva měsíce. Když jsem se vrátil, dozvěděl jsem se, že se budeme stěhovat do Prahy, protože rodiče přišli o práci a v Praze se nějaká našla. Třídní učitelce Kesslerové to tenkrát zkazilo radost, protože se těšila, jak mě nechá propadnout. To si nedomýšlím, doslova mi to tenkrát řekla do očí, že kdyby jsme se znovu nestěhovali, tak mě nechá s radostí propadnout, ale takhle že budu problém někoho jiného.

Najednou jsme bydleli v Praze. Každý den jsem dojížděl metrem z Anděla na Jinonice do nové školy, tentokrát Waldorfské.

Waldorfské školy se od těch běžných liší přístupem. Ke známkování se nepoužívají čísla 1-5, ale slovní hodnocení, kde učitel napíše co děláte dobře a co špatně. Co se týče stresu, tak to byl pravý opak běžných základních škol. Najednou nikde nic, všichni učitelé byli milí a chápaví a snažili se mě začlenit.

Hodiny v téhle škole nevypadaly tak, že si učitel stoupne a začne něco diktovat, co si máme psát do sešitu, nebo to psát na tabuli, ale spíš jako vyprávění někde u táborového ohně. Učitelé hodně odpovídají na dotazy a vypráví příběhy, které jsme si kreslili a zapisovali do sešitu každý tak, jak se jemu chtělo, rychlostí a způsobem jakým chtěl. Vzpomínám si na úchvatné hodiny dějepisu, kde se šlo od mezopotámie po skoro středověk. V podstatě nikdy jsme nebyli nuceni drtit se datumy, místo toho jsme poslouchali příběhy těch kterých králů a panovníků a kreslili si je do sešitu. Dodneška si některé z nich jasně vybavuji a nostalgicky na ně vzpomínám.

Myslím, že nějakou dobu jsem k tomu zkoušel přistupovat stejně, jako k běžným školám a choval se jako nasraný malý fakan, ale vcelku záhy mi došlo, že jsem se setkal s nějakou anomálií a že by možná bylo dobré změnit přístup. Nejsem si jistý, nakolik to bylo moje vlastní rozhodnutí a nakolik jsem do toho byl vmanipulován schopnou třídní učitelkou.

Docela mimózní byly i hodiny dřevořezby, kde jsme všichni dostali do rukou super ostré kudly, kusy dřeva a měli z nich vyřezat třeba dokonale kulaté vajíčko, nebo vařečku. Mezi námi chodil jeden učitel a ukazoval nám, jak pracovat se dřevem, jak se nepořezat a tak podobně. Nutno si uvědomit, že nám tenkrát bylo všem asi 12, nebo 13 a nůž rozhodně nebyla věc, kterou by nám dospělí běžně svěřovali. Byli jsme z toho všichni tak mimo, že jsme si natolik vážili důvěry v nás svěřené, že to nikdo nezneužil, ani se nepořezal.

Tohle mě tak hrozně bavilo, že jsem školu začal mít po dlouhé době zase vcelku rád. Zpětně musím říct, že kdyby nebylo Waldorfské školy, tak bych nejspíš skončil jako totální odpad společnosti, frustrovaný mladý kretén nejspíš někde v kriminále. Tohle mě donutilo přemýšlet a začít si vážit sám sebe.

Písek

Bohužel to vydrželo jen pátou třídu, pak se naši zase stěhovali, tentokrát do vesnice u Písku. Z téhle díry jsme dojížděli každý den asi deset kilometrů do města, kde jsem chodil do Svobodné školy.

Svobodná škola měla být něco jako Waldorfská škola, bohužel to tenkrát zrovna moc nefungovalo. Nevím, jestli jen špatně pochopili ten koncept, nebo jen naše tehdejší učitelka byla docela neschopná, vzpomínám si ale, že tam tenkrát panoval ve třídě děsivý bordel. V hodině se všichni bavili jak chtěli a v podstatě každý na to sral a dělal si co chtěl. Tohle vydrželo asi do vánoc, pak naše třídní učitelka odešla na mateřskou a dostali jsme novou, která to trochu zlepšila, ale stále to byl takový divný mix normální školy a Waldorfské, který nebyl ani to, ani ono.

Přes to všechno mám na tuhle školu poměrně pozitivní vzpomínky, hlavně co se týče kamarádů. Strávil jsem v ní šestou, sedmou a většinu osmé třídy a s po počáteční nedůvěře jsem udělal z nepřátel nejlepší přátele. Spolu jsme pak prozkoumávali Písek, sváděli bitvy s cizími partami, lezli do opuštěných domů, zkoumali „katakomby“ a tak podobně.

Na školu si kupodivu ani moc nevzpomínám. Vím, že mě tenkrát zas tak moc nebavila, ale ani nějak extra nevadila. Hodně jsem tenkrát chodil do knihovny a začal si domu tahat desítky knížek, které jsem přes víkend přečetl, protože jsme doma neměli televizi (okolo roku 2002, matka byla tenkrát taková hodně „alternativní“, za což jí zpětně děkuji - vážně, díky tomu jsem začal hodně číst) a já byl na malé vesnici odříznutý od kamarádů, kteří byli ve městě cca deset kilometrů daleko.

Jednoho dne si mě matka vzala stranou a řekla mi, že se budeme znova stěhovat, tentokrát k Litoměřicím, dva měsíce před koncem osmé třídy. Druhý den jsem to ve škole řekl kamarádům, užil si s nimi posledních pár dní, pak se rozloučil a už nikdy jsem nikoho z nich neviděl.

Třídní učitelka v Písku mě tehdy přivedla do rozpaků, kdy mi u loučení řekla, že přichází o nejlepšího žáka ve třídě. Myslel jsem že se mi snaží lichotit, ale podle ní jsem byl nejlepší v matematice, slohu, angličtině a několika dalších věcech. Vzhledem k tomu, že paměť mi už moc neslouží a žákovské knížky s hodnocením jsou beznadějně ztraceny, tak netuším, jestli to byla lichotka a snaha mi zvednout sebevědomí, nebo jsem tehdy skutečně patřil k nejlepším. Přijde mi ale zajímavé, jak člověk může napříč školami patřit do úplně jiných sociálních skupin a vrstev a někde být nejhorší a jinde nejlepší, aniž by se nějak podstatně změnili spolužáci. Kolik lidí takhle může patřit mezi nejhorší propadající a přitom je to jen chyba prostředí?

Terezín

Během několika jízd modrou Avií jsme se odstěhovali do vesnice kus u Litoměřic, a do další školy jsem chodil v Terezíně. Bylo to chvíli po povodních 2002, které totálně zdemolovaly Terezín a přilehlé okolí. Všude byl bordel, bahno, naplavené kusy nábytku, chat, stromů a tak podobně. Na druhou stranu tenkrát všichni dostali nějaké příspěvky a peníze od pojišťoven, všude se tedy stavělo a opravovalo. Strašně mě fascinovalo, že celá vesnice vůbec nevypadala jako zanedbané jihočeské vesnice, ale tak nějak udržovaně, jako když přijedete do Rakouska, nebo Německa. Každý kdo na to měl dělal nové fasády, omítky, střechy. Fascinující bylo taky počasí a místní „zahrada Čech“, kde fakt vyroste i smeták zapíchnutý do pole a zemědělci tu mají sklizeň několikrát do roka.

Škole v Terezíně se tenkrát nějak podařilo urvat prachy z evropských dotací, i když v ní povodeň pokud vím nebyla. Každopádně nás tenkrát všechny vzali a přesunuli z velkého školního komplexu ve tvaru "h" do budov uprostřed Terezína, kde možná dřív bývala stará škola a ještě před tím tam nejspíš za Hitlera drželi Němci židy. Všechno bylo v absurdně rozmláceném a zanedbaném stavu, dřevěná podlaha skřípala, stěny byly okopané, světla místy rozbité.

Nějak jsem tenkrát zase byl poslán do lázní, tentokrát do Jánských. Jel jsem tam kvůli páteři, protože jsem začal mít ze všeho toho čtení skoliózu. To bylo poprvé, kdy jsem byl v lázních s nějakým skutečným důvodem, protože vždycky dřív nás tam matka odložila čistě proto, aby si od nás mohla odpočinout a nepřekáželi jsme doma. Když jsem se vrátil, škola už byla opravená, což byl docela šok, protože to tam vypadalo jak někde v nemocnici. Všude samé bílé povrchy, všechno moderní a pěkně udělané, místo křídových tabulí byly takové ty na které se kreslí fixou a tak podobně. Patřilo k tomu i vybavení počítačové učebny, kam jsem začal po škole docházet, protože to bylo jedno z mála míst, kde byl internet zdarma a mě hodně začaly zajímat počítače a programování.

Výukou jsem proplouval jako horší průměr. Nebyl to ani boj, ani flákání se. Nejvíc ze všeho si vzpomínám, že to byla akutní nuda. Látka byla řídká, jak kaše pro kojence a bylo těžké na tom udržet pozornost. Místy se jednalo o zajímavé věci, ale všechno byla děsná teorie a naprosto nulová praxe. Poprvé v životě jsem se ale začal doma učit z učebnic a sešitů.

S spolužáky jsem vycházel docela v pohodě. Neměl jsem tam ani nějak velké kamarády, ani odpůrce. Prostě jsme se tak nějak zdravili, občas jsem s každým pokecal, prohodil vtip, či vykouřil cigaretu jako symbol rebelství. Celkově jsem tak nějak proplul, protože tou dobou už jsem dosáhl osvícení ohledně zapadávání do komunit.

Po tolikerém stěhování a návštěv lázní, kdy jsem byl pokaždé vržen do nové společnosti lidí jako cizinec, jsem dospěl k následujícímu poznání:

V každé komunitě existuje vtipálek, všeználek, bouchač a potížista. Dejte dohromady deset naprosto obyčejných průměrných lidí a během měsíce zjistíte, že se tam přesně tyhle archetypy vynořily, i když možná promixované (bouchač může být i potížista a tak podobně).

S vtipálkem chcete být kamarádi pomocí vtipů (zabírá ironie a kritika společných nepřátel, třeba školy). Na všeználka můžete zapůsobit přečtenými knihami, potížistovi ukázat, že jste taky rebel, k čemuž stačí zmínit, že hulíte, chlastáte a tak podobně, ať už je to pravda, nebo ne. Bouchačovi to chce prokázat, že máte sílu a že by byl špatný nápad, kdyby se do vás pustil.

Když tohle neuděláte, tak se do vás bude vtipálek strefovat, všeználek ušlapovat, rebel pohrdat a bouchač bouchat. Skoro vždycky k tomu strhnou i ostatní, takže to budete mít o to těžší. Vyplatí se taky občas udělat něco lehce šíleného - rozbít okno, hodit po učitelce papírem, nebo tak podobně. Místo aby vás ostatní měli za magora, tak vás budou vnímat jako borce, který si nenechá srát na hlavu a dělá si věci po svém. Nemusíte se pak vůbec snažit a ostatní se vám vlézají do přízně úplně sami.

Když mě pak posadili do lavice s nepříliš populární holkou, zjistil jsem navíc jednu úžasně praktickou a všeobecně platnou věc; většina lidí ráda mluví, ale naprosto neumí poslouchat. Řekněte někomu, co se vám zdálo a můžu vám garantovat, že ještě za 10 minut vám budou vyprávět, co se zdálo jim, i když původně jste popisovali sen vy. Když se takhle strategicky zeptáte sem tam na to, co kdo viděl v televizi a sem tam položíte kontrolní otázku, lidi (nejenom ženské) budou sami mluvit klidně celé hodiny.

Na světě je fakt málo posluchačů, takže pokud to vydržíte a sem tam prohodíte podle tónu hlasu nějaké to „hm“, „vážně?“, „no to snad ne“, či „hajzli jsou to“, tak vám garantuji, že osoba, která mluví vás bude automaticky vnímat jako něco pozitivního, i když vám je úplně ukradená.

Tohohle objevu si velmi považuji, protože se uplatňuje v širokém spektru situací, od navazování sociálních vztahů v práci, po rozhovory s matkou, nebo třeba prarodiči, či na náhodné lidi z hromadné dopravy. Dodneška mi občas volá kolegyně, aby se mohla vyzpovídat, i když už s ní nepracuji skoro dva roky. Mobil dám na handsfree, odložím na stůl, čtu si něco na internetu a čas od času přitakám podle tónu hlasu, aniž bych vůbec vnímal co říká. Myslím, že se to bude skvěle hodit jako průprava do manželství.

Tyhle sociální poznatky se asi dají brát i jako fajn teoretická příprava třeba na vězení, protože si myslím, že to tam může fungovat dost podobně. Ostatně i základní školy jsou vězení, jen pro mladé lidi a je kolem toho dost propagandy, aby si to většina lidí nikdy nepřiznala přímo.

Retrospektiva

Za sebe musím říct, že většina základní školy, kromě páté třídy ve Waldorfské škole, pro mě byla z velké části o zabíjení času. V podstatě to byla ta nejmíň efektivní věc, co jsem kdy v životě dělal. Pokud bych chodil někam do školy s individuální přístupem, tak jsem si naprosto jistý, že bych úplně celou základní školu byl schopný „vystudovat“ během čtyř, nebo pěti let a o nic bych nepřišel. Samozřejmě, pokud nepovažujete za poučné zažívání frustrace, kibicování, poslouchání rozkazů a vymýšlení, jak se zabavit na dalších šest až osm hodin nudy.

Je to pár let, co jsem se rozhodl oskenovat si všechny sešity, co jsem doma našel. Věnoval jsem tomu mnoho dní práce po večerech a naprosto mě překvapily dvě věci:

1. Kolik mám všude po stranách sešitů malůvek. Nikdy jsem neuměl moc kreslit, ale s některými věcmi jsem si musel dát hodiny práce. Ta míra nudy musela být hrozná.

2. Že si z naprosté většiny vůbec nic nepamatuji. Kdyby na sešitech nebylo moje jméno a kdyby to nebyl můj styl písma, tak bych pochyboval, že jsem to vůbec psal já. Skoro nic z toho nezůstalo, sem tam střípek informace, ale odhadem pár bajtů na každý kilobajt.

Na rozdíl od spousty ostatních lidí musím o to víc vychválit školu střední, kde jsem každý rok, včetně maturitního vysvědčení prospěl s vyznamenáním. Nebylo to proto, že by se ze mě najednou stal šprt, ale proto, že mě bavila a konečně můj mozek dostal něco, čím se mohl zabývat. Od spousty spolužáků jsem se odlišoval hlavně tím, že oni si školu vybrali více/méně náhodně, zatímco já na elektro šel proto, že jsem chtěl vědět jak funguje a proto, že mě fascinovaly počítače. V tomhle ohledu jsem tedy vůbec nebyl zklamán.

Tak to by bylo, tohle je příběh mého studia na základní škole. Doufám, že jsem moc nenudil, jen dost nerad píšu tyhle subjektivní zážitky, protože to má smysl hlavně pro mě, jelikož jsem to zažil. Pro ostatní je to jen nudná nostalgie, kde sice můžou přihodit vlastní příběh, ale ten cizí je zpravidla nezajímá. Takže víte co dělat v diskuzi :)

Become a Patron