Proč psát
Stalo se mi poněkolikáté, že mi někdo rozporoval smysl psaní blogů, specificky pak psaní blogů na abclinuxu. Protože o půlnoci, v hospodě, uprostřed davu jiných lidí, kteří všichni řvou přes sebe, se docela blbě argumentuje, a navíc už mě nebaví se opakovat, rozhodl jsem se sepsat všechny možné argumenty a důvody do jednoho textu.
Rád bych podotkl, že přestože se zde objeví i objektivní důvody, jedná se především o subjektivní odpověď těm několika lidem, kteří se se mnou o tom bavili. Sice tím také chci rozproudit diskuzi a zjistit, jak se na to dívají ostatní, mějte ale na paměti, že není třeba mi něco vyvracet - jsou to moje subjektivní důvody a nehodlám na nich nic měnit. Co mě zajímá je váš názor, případně vaše osobní důvody, proč sem píšete, nebo ne.
Proč abclinuxu
Začněme tou očividnou věcí - proč abclinuxu? Proč ne třeba root, vlastní web, facebook, nebo třeba psaní v angličtině někde úplně jinde?
Mezi mé důvody patří:
- komunita
- návštěvnost
- odbornost portálu
Komunita
Někteří lidé argumentují, že abclinuxu je plné trollů, což je nejspíš do jisté míry pravda. K tomu ovšem považuji za nutné jedním dechem dodat druhou stranu mince, tedy že abclinuxu je také plné technicky zdatných, netriviálních lidí, kteří jsou schopni neočividné diskuze.
Schválně si někdy zkuste srovnat diskuze, které probíhají zde, a které mohou být klidně offtopic, s diskuzemi které jsou vedeny například na rootu pod články, zprávičkami a v tamním fóru. Ačkoliv se toho na rootu „děje“ možná 10-50x víc než tady, většina těch diskuzí je vedena na divně „dětské“ a základní úrovni. Málokdo umí argumentovat, málokdo má nějaké znalosti. Polovina, možná až 3/4 obsahu jsou trollové, začátečníci a lidé do blba opakující nějaký meme (třeba ten o lopatách a javě). Ačkoliv se tam vyskytují zkušení a schopní lidé, většina diskutujících diskutuje na úrovni, ze které mám dojem vypnutého mozku. Spousta lidí tam není schopná ani základního logického uvažování a dedukce. To zde na abclinuxu nebývá zvykem.
Místní trollové sice také představují problém, není jich ale zdaleka tolik, jako na rootu. Osobně je vnímám jako daň za svobodu abclinuxu, kde je možné stále ještě diskutovat prakticky o všem, od toho jak postavit gilotinu, po žraní dětí v době války. Většina abclinuxu je nemoderovaná, pokud diskuze nesklouzne vysloveně do vulgární roviny. Trollové jsou někdy zábavní, někdy agresivní, někdy osobní. Naučil jsem se s nimi žít.
Větší návštěvnost
Jedním z primárních důvodů proč píšu zrovna sem, je návštěvnost. Ta sice není tak velká, jako na jiných místech, kam jsem psal (majorita toho co jsem tu napsal má okolo 2k přečtení), rozhodně je ale podstatně vyšší, než návštěvnost na mých osobních stránkách, nebo kdybych si udělal blog někde „na konci internetu“.
Co s návštěvností souvisí a je docela unikátní je počet reagujících lidí. Není nezvyklé, že komentáře pod článkem dosahují stovek příspěvků. To jsem jinde moc neviděl.
Odbornost portálu
Vím, že lidé kteří zde jsou deset a více let pravděpodobně nebudou souhlasit, ale abclinuxu si podle mého názoru udrželo i určitou odbornou úroveň. Ačkoliv je zde i spousta seriálů určená pro začátečníky, dá se říct, že většina obsahu, který se zde různě objevuje, pro ně určený není. A to je podle mého názoru dobře.
Spousta existujících portálů dělá imho chybu, když zaměřuje většinu svého obsahu na laickou veřejnost, či na začátečníky. Chápu, kde se to bere a ano, také jsem byl kdysi začátečníkem, ale každý, kdo se něco naučí jím být přestane a český internet nenabízí moc míst, kde by zkušenější člověk našel pokročilejší věci, či odbornější diskuze a uživatele.
Proč psát
Tohle je ta složitější část - proč vlastně obecně něco psát? A když už napíšu, proč publikovat?
Asi každý, kdo někam píše, byl jinými nařknut z grafomanie, ať již vážně, nebo ze srandy. Co ale skutečně vede ke psaní, či k nepsaní zrovna vás? Zkuste se nad tím zamyslet.
Za mě je to:
Konzultace životních zážitků
Občas prostě rodina a kamarádi nestačí. Když stojím před nějakým, v tu chvíli a z mého pohledu složitým rozhodnutím, čas od času chci znát názor většího počtu lidí. Pak píšu články ohledně životní situace a možnými variantami řešení, abych viděl jak by v mém případě reagovali ostatní.
Někteří lidé s tím začnou a pak pokračují, jako třeba zdejší McDonald story (tag).
Chuť podělit se o informace
Velká část toho, čím dnes jsem, byla formována nespočtem textů, které jsem přečetl. Ať již se jedná o knihy, články, blogy se zážitky, nebo třeba návody. Přijde mi jen přirozené chtít vrátit něco do poolu všech informací, ze kterého jsem předtím sám čerpal.
Sepisování zážitků a návodů časem také oceníte sami, když zjistíte, že paměť vyhasíná a zapomíná co bylo nedávno ještě jasné. Jakmile však jednou něco sepíšete a publikujete, zůstává to na internetu prakticky na věky. Až se tedy za pět let budete snažit zjistit, co přesně jste dělali, když jste šifrovali disk ručně z terminálu, víte kde hledat.
Vyjádření netriviální myšlenky za účelem diskuze
V podstatě odjakživa si užívám možnost mluvit o různých věcech s různými lidmi. Čím jsem však starší a čím víc toho znám a v myšlenkách kombinuji, tím je těžší vést o některých nápadech a myšlenkách konverzaci.
Abyste se mohli na netriviální úrovni o něčem s někým bavit, je nutné, abyste sdíleli stejný kontext, tedy stejnou představu toho, o čem se vlastně bavíte. Pokud se dostanete mimo běžná konverzační témata, či do sféry abstraktnějších myšlenek, začne to být složité. Nejdřív musíte v tom druhém vytvořit společný kontext, společný set pravidel a předpokladů, který spolu později budete sdílet a stavět na něm myšlenky a názory.
Většina myšlenek se dá nasdílet během několika desítek minut rozhovoru, málokdo je však ochotný poslouchat, jen aby se s vámi o tom mohl později bavit. Navíc to není plnohodnotná konverzace. Jedna strana musí mlčet a naslouchat, druhá vysvětlovat.
Řešení vnímám několik:
- Udělat přednášku a kontext protistraně vysvětlit.
- Najít si protistranu, která už kontext má.
- Napsat článek, který kontext vytvoří a který dočtou jen lidé, jenž o něj mají zájem.
Nevýhodou prvního přístupu je, že protistranu nemusí myšlenka do téhle úrovně zajímat. Další nevýhodou bývá čas na reakci. Když někomu vložíte do hlavy netriviální koncept, těžko na něj bude okamžitě schopný reagovat jinak, než očividně. Většinou to chce nějaký čas, aby si mohl myšlenku promyslet a přijmout za vlastní.
Příklad: Těžko se můžete s průměrným windowsákem bavit o výhodách a nevýhodách pojmenovaných rour pro ZeroMQ inproc:// sockety, když neví co je to pojmenovaná roura, zeromq, inprocess komunikace a socket. Než tohle vysvětlíte, je většinou lepší to nevysvětlovat.
Nevýhodou druhého přístupu je geografická omezenost co do protistran. Internet v tomhle pomáhá, ale zase vzniká problém najít někoho, kdo se s vámi bude bavit, pak překonat úvodní sociální tanečky a pak až budete chtít něco probrat, tak se s protistranou o něčem bavit. Občas to takhle provozuji, ale je to relativně obtížné a někdy se s druhou stranou nebavíme celé měsíce, nebo roky, protože spolu prostě jinak nic nesdílíme.
Nevýhodou třetího přístupu je nutnost psát články. To je náročná, hodiny trvající činnost, za kterou většinou ještě dostanete pojebáno v diskuzi, ne-li i jinde.
Na druhou stranu, už jen vytvoření článku s patřičným tématem k němu láká lidi, které to zajímá. Dostanou se k vám přes vyhledávače, přes RSS, přes jejich sociální kruhy, jenž jim váš článek doporučí. Často se pak zapojí do diskuze něčím přínosným, čímž se vám námaha vyplatí.
Nutnost utřídit si myšlenky
Psaní je nejlepší mně známý způsob, jak si utřídit myšlenky. Doslova vás to nutí myšlenky sesumírovat na jednu kopu, roztřídit je, seřadit, vyleštit, uhladit a podívat se na ně z mnoha různých uhlů, než je publikujete.
Zde se trochu otevírá prostor pro grafomanii. Já třeba chrlím textů strašná kvanta, v podstatě co týden rozdělám nějaký nový. Naprostou většinu z nich však nedopíšu, občas protože je s tím hodně práce a žere to čas, jindy proto, že už jsem si utřídil myšlenky a dál nevidím důvod se tématu věnovat. „Ven“ se dostanou jen ty komplexnější, nebo ty u kterých stojím o názory čtenářů.
Záznam pro budoucí generace
Poněkud abstraktním důvodem proč psát je také předávání informací nejen napříč sociálními skupinami, ale skrz vrstvy času.
Informace mají tendence přežívat své tvůrce. I když většina toho, co napíšete nebude za pár (desítek) let relevantní, stále je zde možnost, že to někoho bude zajímat.
Osobně rád čtu o historii výpočetní techniky a starých počítačích obecně. Nemyslím tím teď jen články na rootu, snažím se shánět si starší časopisy, četl jsem různé diskmagy, dobové knihy a tak podobně. Přitom mi došlo, že kdo po sobě nezanechal z té doby nějaký záznam, tak už dnes není relevantní. Existoval, ovlivňoval ostatní, ale pro nás je teď v neviditelný. Nemůžeme ho vnímat, nejsou nám dostupné jeho myšlenky. Jen ti, kdo po sobě zanechali texty, programy, zdrojové kódy a různá média jsou pro nás dostupní, i když jen nepřímo.
Záznam je to jediné, co po letech zbude z minulosti, a zároveň si zanechá možnost ovlivňovat budoucnost.
Příklad: Před pěti lety jsem napsal článek (Jak se stát hackerem), prostě proto, že mi vadily ostatní články na podobná témata, jejich naivita a blbost. Do toho článku jsem dal email. I po pěti letech mi píší řádově desítky lidí ročně, že ten článek četli. Celkem jich napsalo něco kolem dvou set. Občas přihodí nějakou zajímavou informaci a s některými z nich jsem navázal dlouhodobé konverzace. Kdybych po sobě nezanechal tenhle záznam, tak by mi nikdy nedošlo, že jsem změnil myšlení stovek lidí, což bude pravděpodobně pokračovat i po mé smrti.
Co mi dalo psaní na internetu
Jedna z primárních motivací, které k psaní mám je feedback od čtenářů. Nutno dodat, že jsem získal spoustu zpětné vazby a názorů, díky čemuž se mi psaní „vyplatilo“. Kromě toho jsem získal i pár vlastností a schopností, se kterými jsem na začátku nepočítal;
Schopnost lépe se vyjádřit
Když srovnám své staré zápisky, je vidět jasný pokrok ve schopnosti vyjádřit myšlenku. Spolu s diskuzemi na internetu mi psaní blogů dalo ohromný prostor, abych si vyzkoušel všechny možné způsoby argumentací, formulací vět, dramatizace a přesvědčování ostatních.
Tohle je schopnost, která má zcela reálné použití v každodenním životě a v mém fyzickém okolí jí zvládá jen málokdo. Zcela typicky se to hodí v práci při psaní emailů směrem k zákazníkům. V minulé práci, kde byl děsný problém získat novou židli, i když stará už se rozpadala, mi schopnost racionálně a přesvědčivě argumentovat pomohla zajistit novou. Předpokládám tedy, že se to bude hodit i při jednání s úřady a dalšími institucemi.
Schopnost vidět (skrz) falešné argumenty
Jak diskuze, tak psaní článků mě naučily rozpoznat běžně používané argumenty, různé vzory a způsoby argumentace. Naučily mě lépe vnímat a chápat psaný text, ale také dávat si pozor na často používané klamy a nepravdy ve vlastním uvažování a vyjadřování.
Tahle schopnost mi vzala požitek z většiny žurnalistiky a koukání na televizi, která je vzorů vyjadřování, argumentačních klamů a polopravd plná.
Lepší gramatiku
Základní škola mě naučila skutečně intenzivně a bezmilostně nenávidět češtinu. Vždycky jsem rád četl, ale jak přišlo na gramatiku, léta frustrace a opruzu udělaly své a dodneška tím trpím. Nebýt posledního ročníku na střední škole, kde jsme na asi půl roku dostali učitele, který nejenom znal gramatická pravidla, ale také je uměl vysvětlit, asi bych nikdy psát nezačal.
V tomhle musím říct, že mi psaní dalo hodně. Ne že bych měl najednou snahu se zlepšovat, ale když vám čtenáři omlátí některé chyby o hlavu, dřív nebo později se jim začnete vyhýbat. Stále mám spoustu co dohánět, ale lepší se to.
Reputaci
Několikrát v životě jsem zažil, že jsem přišel na nějaký sraz plný neznámých lidí, představil se, řekl svůj nickname a s údivem zjistil, že spousta lidí tam četla moje články.
Psaní na internetu mi získalo určitou reputaci. Těžko říct, jestli dobrou, nebo špatnou, ale ostatní lidé do jisté míry vědí, kdo jsem. Když pak na ně někde narazím, mají už docela dost sdíleného kontextu abych se s nimi mohl bavit na netriviální úrovni. Je to docela fajn pocit.
Related:
