Bystroushaak's blog / Czech section / Programování / Kübler-Rossová v IT

Kübler-Rossová v IT

Model Kübler-Rossové (dále jen K-R) je znám psychologům a také lékařům. Popisuje pět fází, kterými prochází lidé, než se smíří s nevyhnutelným nepříjemným faktem. Zajímavé mi přijde, že podobné fáze se často dají najít i ve světě informačních technologií.

Disclaimer

Tento článek prosím čtěte tak, jak jsem ho napsal. Spousta lidí s tím má očividný problém a místo toho extrapoluje a čte mezi řádky, co jsem asi tak mohl myslet. Myslel jsem skutečně přesně to, co jsem napsal. Je to jen pozorování, na které mi přišlo zajímavé upozornit, nic víc. Není v tom žádná vyšší filosofie, nejsou zde tajné zprávy, náznaky, nebo narážky.

Máte samozřejmě právo nesouhlasit se vším, co jsem zde popsal, ale prosím, nevykládejte si to jako útok na vlastní osobu, či systém hodnot. Není to tak myšleno.

Model Kübler-Rossové

Takhle popisuje jednotlivé fáze wikipedie:

1. Popírání (denial) – „Cítím se dobře.“, „Tohle se nemůže dít, ne mně.“, „Došlo k záměně výsledků, to musí být omyl.“
Popírání je pro jedince pouze dočasnou obranou. Jde o šokovou situaci, která může trvat různě dlouho. Dotyčný se nechce s nastalou situací smířit.

2. Hněv/agrese (anger) – „Proč já? To není fér!“, „Proč se to děje mně?“, „Kdo za to může?“
Jakmile se jedinec dostane do druhé fáze, uvědomuje si, že popírání již nemůže pokračovat. V této fázi je o dotyčného velmi těžké pečovat v důsledku pocitů vzteku a závisti. Mohou též přestat spolupracovat a komunikovat se zdravotnickými pracovníky.

3. Smlouvání (bargaining) – „Chci se dožít svých vnuků.“, „Udělám cokoliv, abych mohl/a žít ještě pár let.“, „Dám všechny své peníze za…“. Třetí fáze zahrnuje naději, že jedinec může nějakým způsobem oddálit či odložit smrt. Dotyčný se obrací k vyšší mocí (např. Hospodinovi) s žádostí o delší život výměnou za změnu životního stylu apod. Psychologicky dotyčný říká: „Chápu, že umřu, jen kdybych měl o trochu více času…“ V této fázi též dochází k hledání zázračného léku či alternativních metod léčby.

4. Deprese (depression) – „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“. Během čtvrté fáze si umírající začíná uvědomovat jistotu blížící se smrti. Může být proto zamlklý, uzavřený, odmítat návštěvy a trávit většinu času v pláči a truchlení s pocity strachu, úzkosti, smutku a beznaděje. Nedoporučuje se dotyčného v této fázi rozveselovat. Jde o důležité období smutku, které musí proběhnout. V některých případech je nezbytné podat psychofarmaka.

5. Smíření (acceptance) – „Bude to v pořádku.“, „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“ V této poslední fázi se dotyčný začíná vyrovnávat se svou smrtí či smrtí milovaného. Dochází k psychickému uvolnění a pacient je schopný na léčbě spolupracovat a přistupovat k ní rozumem.

— Přispěvatelé Wikipedie, Model Kübler-Rossové [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2015, Datum poslední revize 7. 09. 2015, 19:54 UTC, [citováno 11. 10. 2015] <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Model_K%C3%BCbler-Rossov%C3%A9&oldid=12874670>

Wikipedie se dále zmiňuje, že všichni si nemusí projít všemi fázemi a že fáze nemusí následovat v tomhle pořadí. Jsou lidi, kteří prostě nepotřebují popírat, že mají problém (třeba rakovinu). Například díky silné náboženské víře, či brutální pragmatičnosti dokáží přejít rovnou k bodu čtyři (deprese), či pět (smíření). Příkladem za všechny může být například Richard Feynman (úplně na konci).

K-R v IT

Poslední dobou si všímám, že tento model je obecně přenositelný na všechny situace, kdy se musím vyrovnat s něčím silně nepříjemným.

Sám na sobě jsem mnohokrát pozoroval, jak si musím projít zmíněnými fázemi, abych se dokázal s nějakou teorií ztotožnit, či začít používat nějakou technologii, která se mi na začátku nezdála.

K-R se v IT imho projevuje hlavně ve dvou případech:

  1. Nucené použití něčeho.
  1. Nástup nové technologie, která může být perspektivní.

Nucené použití

V prvním případě mě někdo k něčemu nutí. Například používat SystemD, nějaký smradlavý javovský framework, či třeba hrozivý XML formát, který vůbec nedává smysl, protože jsou to jen otagované paměťové mapy sálového počítače.

Nevím jak vy, ale já u toho procházím většinou všemi fázemi a jsem u toho hrozně sprostý (samozřejmě jen sám pro sebe, nikoliv k okolí, to by nebylo zrovna profesionální):

  1. To dělat nebudu. Ať to udělá někdo jiný. Na tohle není život dost dlouhý.
  1. To je ale sračka. Kdo mohl takový prakokotismus vymyslet představuje si, jak cestuje zpět v čase a zabíjí nožem tvůrce*.
  1. Určitě musí existovat nějaký framework co to řeší, no ne? To přece není možné takhle. Určitě někde něco bude zuřivě googlí*.
  1. Ach jo, sakra, nikde nic. Tak snad abych se dal do programování. Ach jo. Mě se tak nechce. Nic se mi nechce.
  1. No tak jo, takhle jsem to vymyslel a teď na tom dělám. Ve skutečnosti tam je nějaká vnitřní logika, která dává smysl, i když to není na první pohled vidět. Teď ani nechápu, proč jsem tak nadával.

Osobně nejvíc času trávím v bodu 2, dokud se nevynadávám, pak chvíli bodem 3 a většinou pak rychle propadnu k 5.

Příkladem můžou být frameworky, použití JavaScriptu na serveru, SystemD, taby vs mezery, coding style, či nucení používat Windows a další dementní software.

Nástup nové technologie

U nově nastupujících technologií (nemusí jít o nově vzniklé technologie, jen nově populární) většinou na rozdíl od předchozího případu nejsem nucen se s nimi vyrovnat, takže můžu z různých fází K-R uniknout pomocí vědomého ignorování.

To není totéž, jako popírání, protože při tomhle na to ani nemusím myslet a často se rozhoduji za nedostatku informací. Ve skutečnosti bych nejspíš subjekt ani nedokázal racionálně popřít argumenty, protože o něm prostě nemám dost informací. Dělám to třeba z důvodů vlastního konzervatismu, že se mi nechce do změny. Možná mám pocit, že se mi ten subjekt nelíbí a tak ho radši budu ignorovat a on možná zmizí.

Například teď používám Linux a myslím si, že BSD je mi docela k ničemu. Přestože s ním nemám žádné zkušenosti a vím o něm jen minimum informací, tak jsem se prostě rozhodl ho ignorovat.

Kupodivu, v IT to občas skutečně funguje, protože spousta technologií má jepičí život.

Na rozdíl od nuceného použití technologií si v tomhle případě osobně většinou neprocházím všemi fázemi, speciálně fáze 3 - smlouvání většinou úplně chybí a fáze 2 (hněv) a 4 (deprese) jsou sloučeny:

  1. Popírání/odmítání.
  1. Hněv/agrese/deprese.
  1. Zaujetí.
  1. Přijetí technologie za vlastní.

Příklady

Zde je pár příkladů z mých osobních zkušeností:

Bitcoin

Příkladem za všechny budiž Bitcoin. Mám ono pochybné štěstí, že jsem na Bitcoin narazil celé měsíce před tím, než se o něm začaly objevovat první zmínky i na hodně specializovaných webech.

Tenkrát mi kdosi řekl cosi o nějaké ruské virtuální bance, která prý existovala v TORu a umožňovala zločincům platit mezi sebou, přičemž platby byly ručené zlatem a pak přestala existovat a dodneška nikdo neví, kdo jí provozoval.Tak jsem tenkrát googlil a snad jsem kdesi i našel nějaké informace, kterých bylo veskrze málo. Pod tím byl odkaz na Bitcoin, kde bylo poměrně detailní vysvětlení. Koukal jsem tenkrát na cenu a vzpomínám si, že se počítala v naprostých zlomcích dolaru, tuším něco kolem 0.05$ za Bitcoin, nebo tak nějak.

Článek jsem přečetl a můžete hádat, jak jsem se zachoval. Nakoupil jsem si bitcoiny alespoň za jeden dolar? Začal jsem je zkoumat a experimentovat s nimi? Nainstaloval si klienta? Ne, samozřejmě že ne. Přešel jsem do fáze 1 - popírání a následné ignorace. „To je ale kravina.“ A tím bylo hotovo.

Pak jsem na něj narazil po pár měsících znova, když už stál řádově dolary a opět jsem ho chvíli ignoroval, aby mě poté zaujal a po týdnu hraní si jsem ho přijal za vlastní a začal ho propagovat v okolí.

Podobné to bylo s dogecoinem, na který jsem během cca dvou dní narazil třikrát. Dvakrát jsem ho popřel a potřetí mě zaujal, tak jsem o něm napsal článek v době kdy o něm v Čechách ještě nikdo neměl moc tušení a hned poté jsem ho přijal za vlastní. Krásný skluz přes 1, 3, 4, během velmi krátké doby.

Tou dobou jsem se už začal trochu zamýšlet nad „bitcoin paradoxem“ a proč jsem ho ze začátku odmítl, což mi umožnilo u některých věcí, jako třeba Ethereum rychleji sklouznout po různých fázích K-R.

Spousta lidí je však zaseklá dodnes. Pokud se chcete pobavit, doporučuji si projít fórum na root.cz, kde najdete spoustu subjektů k pozorování zaseknutí ve fázi 1 až 2. Někteří jsou v tomhle docela komičtí. Technologii sice do detailu nestudovali a veskrze o ní nic neví, ale budou se s vámi zarytě hádat, že je k ničemu.

Linux

Znáte to. Asi každý, kdo používá nějakou linuxovou distribuci někdy zkoušel přesvědčit lidi ze svého okolí, aby jí zkusili taky. Většinou se dá spolehnout na to, že čím „zkušenějšího“ uživatele budete zkoušet přesvědčit, tím větší bude klást odpor. To je první fáze.

Pokud budete fakt přesvědčiví, třeba se vám někoho podaří zviklat natolik, aby Linux zkusil. Většinou to pak ale dopadá tak, že mu něco nejde, třeba hry, nebo nějaký jiný oblíbený program, tak chvíli googlí, pak se naštve a vrátí se zpět do konformní zóny Windows.

Tohle je taky důvod, proč lidem kteří u mě vidí Linux a ptají se co to má za výhody říkám: „Pokud se musíš takhle ptát, tak žádné.“ Každému co jeho jest - pokud se někdo takhle ptá, tak pravděpodobně Linux není nic pro něj, pokud tím nechcete strávit hodně času, protože si z vás udělá neplacenou podporu.

Python

Ač je to lehce paradoxní, tak jsem se s K-R setkal i v případě pythonu, kdy mi lidi co v něm nikdy nedělali začali tvrdit, že to nemůže fungovat, že whitespace syntaxe je blbost a že dynamické typování prostě nemůže fungovat, a kde jsou interface a kdesi cosi. Prostě na něj resignovali ještě před tím, než s ním získali nějakou praktickou zkušenost, čistě na základě domněnek.

Lisp

Dobrým příkladem K-R je Lisp. Jedná se o jazyk, který když pochopíte (naprogramujete vlastní interpreter), tak vám navždycky změní myšlení. Program a data, dualita mezi nimi, elegance vyjádření některých algoritmů, vysoká úroveň abstrakce. Navíc geniální jednoduchost, kde základní interpreter vlezete do pár set řádek.

Koncept meta-circular evaluatoru považuji za jednu z mála reálně fungujících, doslova osvěcujících myšlenek, která skutečně mění lidi a dělá z nich lepší programátory. Kam se na tohle hrabe náboženství.

Pokud chcete vidět K-R v praxi, zkuste to vysvětlit někomu, kdo dělal celý život jenom v C, nebo v Javě. Přijde to rychle:

Vždycky stejné.

Smalltalk

Abych nedával jen příklady ostatních lidí, sám jsem si K-R užil docela hodně v případě Smalltalku. Při svých toulkách internetem jsem na něj několikrát narazil, přečetl si o čem to přibližně je a automaticky ho zavrhl. Opravdu chytří lidé psali, že Smalltalk je velmi zajímavý jazyk a úplně jiný způsob vývoje. Stejně jsem ho zavrhl.

Pak jsem zjistil, že některé vlastnosti Smalltalku by se mi opravdu hodily. Tak jsem mu dal druhou šanci. Stáhl jsem si Squeak, chvíli si s ním hrál. Pak jsem ho opět zavrhl.

Takhle jsem se ke Smalltalku stočil několikrát a nikdy jsem se nebyl schopný se dostat přes první bod - popírání a odmítání. Fuj, to má ale hnusné GUI (byla to nějaká stará a hodně barevná verze Squeaku). Ble, používat tolik myš? To přeci nejde. Image based development? Skandál!

Ačkoliv jsem neuměl ani základy, ačkoliv jsem si se Smalltalkem hrál třeba jen pár minut a tudíž jsem naprosto nebyl v pozici o něm vynášet jakékoliv soudy, prakticky okamžitě jsem se rozhodl, že se mi to nelíbí. Trvalo to pár let a vyžádalo si to několik zajímavých videí, než jsem se odhodlal tomu dát druhou šanci a zpětně se musím divit proč vlastně. Vždyť to všechno byly ze zpětného pohledu naprosto nesmyslné předsudky.

Emacs

Tohle se týká dvou lidí, se kterými jsem na IRC. Jeden z nich nedávno asimiloval Emacs. Přijal ho za vlastní, natahal do něj spoustu konfigurace, přečetl o něm všechno možné a prostě se ho naučil. Po pár měsících nízké produktivity je v něm najednou docela schopný.

Ten druhý je neustále nespokojený se svým editorem. Vyzkoušel jich mnoho a žádný mu nevyhovuje, proto by si někdy v budoucnosti rád naprogramoval vlastní editor.

První se mu samozřejmě snažil doporučit Emacs. Říkal „Podívej, programovat editor je těžká práce, bude ti to trvat roky a výsledek pravděpodobně nebude o nic lepší, než ostatní editory. Pravděpodobně nebudeš jen tak spokojený. Zkus Emacs. To je vlastně jen taková kostra poskytující základní API, kterou si můžeš vyplnit scriptama jak chceš a jsou pro něj desetitisíce doplňků.“ Druhý to tedy zkusil. Chvíli si s ním hrál, nelíbilo se mu to, bylo takové cizí a divně ovládané a tak na to během pár chvil zanevřel.

Nyní ho znechutí jakákoliv, i racionální poznámka, či kladná zkušenost s Emacsem prezentovaná na IRC kanálu. Zasekl se ve fázi 1 - popírání/omítání a nyní Emacs aktivně ignoruje. Dál přitom nadává na všemožné editory a sní o vlastním editoru, který jednou možná někdy naprogramuje.

Smysl

Zatím to bylo jen pozorování. Zajímavé, ale s nepříliš velkou praktickou hodnotou. Co si z toho vzít?

Můžete si z toho samozřejmě vzít co chcete, já jsem si vzal následující ponaučení:

Pokaždé, když mě nějaká technologie naštve, nebo jí budu považovat za zcela očividně nesmyslnou, dementní a k ničemu, tak se zastavím a zkusím zamyslet. Pravděpodobně se nacházím ve stádiu 1, či 2 a moje rozhodnutí není objektivní. Nerozhoduji se já, ale zabudovaná invarianta lidského psychologického frameworku.

Předtím, než na to zanevřu to zkusím ještě zběžně prozkoumat. Nejspíš mě to naštve, a rychle dospěji k názoru, že je to fakt dementní. Dám si oraz a pak to prozkoumám znovu a zkusím si objektivně shrnout pro a proti.

Pak se rozhodnu, ovšem nikoliv binárně. Není nutné, abych k tomu zastával názor líbí/nelíbí, dobré/špatné. Prostě to zasadím do kontextu a možná to začnu používat, nebo ne.

Neříkám, že se ode dneška budu věnovat každé blbosti, co kde uvidím, to fakt ne. Ale pokud budou u něčeho indicie, že je to zajímavé, či někdo inteligentní z mého okolí bude tvrdit, že je to zajímavé a já k tomu budu mít negativní postoj, zkusím přehodnotit svůj názor, místo abych se zatvrdil. Pravděpodobně je to totiž K-R v celé své slávě.

Taky v práci se budu snažit překonat, či alespoň zkrátit hlavně druhý bod, který se týká vnitřní agrese k věcem, u kterých mám pocit, že jsou špatně. Idiotské API, neschopný datový formát. Tohle mě dokáže naplnit upřimným a nefalšovaným hejtem. Sice ho nedávám okolí až tak moc najevo, ale skutečně mi to většinou pár dní vadí, než se s tím smířím.

No, takže tak. A co vy, setkali jste se s někdy s K-R ve světě informačních technologií?

Become a Patron